Zpět na stránku služby

Příběh pana Josefa a paní Marie

Pan Josef se na začátku roku vrátil z nemocnice domů. Dříve pracoval v lese a dosud má statnou postavu, ale už téměř nepohyblivou. Ze sanitky jej přeložili na gauč v obývacím pokoji a ležícího nechali drobné, starostlivé manželce Marii. Pan Josef svou situaci těžce snášel a na pečující manželku reagoval odmítavě, nechyběly nadávky. Paní Marie byla zoufalá a začala vyřizovat pro manžela umístění do pobytového zařízení. Zpočátku jí velmi pomohly sestry z charitní Domácí zdravotní péče – zejména se podařilo získat rychle a zdarma polohovací postel – paní ji chtěla využít na přechodnou dobu, než se uvolní místo v zařízení.   

Pak paní Marie kontaktovala službu Odlehčovací péče, protože potřebovala pomoci s denní hygienou u ležícího manžela. Pracovnice hned při prvních návštěvách zkusily pana Josefa postavit k lůžku a přesunout na židli. Ukázaly manželce, jak s málo pohyblivým pánem zacházet. Přijížděly každý den, aby pana Josefa umyly, převlékly a pomohly mu podat snídani.  Už po několika dnech paní Marie telefonovala vedoucí služby, že se rozhodla manžela nechat doma, zrušila žádost o umístění do pobytového zařízení, i když její okolí to považuje za nerozumné. S pomocí Charity péči zvládne.

A za svým rozhodnutím stála. Pan Josef se postupně dokázal sám posadit na lůžku, s dopomocí se postavit k chodítku a ujít pár kroků. Paní Marie brzy zjistila, že péči už dobře zvládá i sama a službu omezila na návštěvy dvakrát týdně. K pečovatelkám byl pan Josef vstřícnější, takže jsme jej mohly vzít i do vany, více s ním chodit a procvičovat ruce i nohy. Po několika týdnech došel s chodítkem až do kuchyně.

Paní Marie měla možnost se při našich návštěvách svěřit se svými těžkostmi – a nejen ze současného soužití. Ani před manželovou nemocí se jí nevyhnulo trápení – ze tří dětí zbyl jediný syn…  Jindy přišel čas i na úsměvy – když vyprávěla o vnoučatech, jejichž fotografie zdobí pokoj. I s panem Josefem jsme zažily veselé chvilky – když zčistajasna pronese nějakou vtipnou glosu, odříká valašskou rýmovačku nebo začne zpívat. S úsměvem se také dívá na obraz své rodné dřevěnice obklopené beskydskými lesy.

Už po měsíci od rozhodnutí nechat pana Josefa doma přišly další zdravotní komplikace a opakované hospitalizace. Po nich návrat domů v zesláblém stavu, znovu snaha o rozhýbání, ošetření opruzené kůže. Boj to byl pro oba – pan Josef byl ze změn a zákroků stále více podrážděný, paní Marii opět potají v kuchyni ukápla slza.  Ale nevzdala se. Požádala znovu o každodenní návštěvy pečovatelek a teprve, když nabyla jistoty, frekvenci služby omezila.

A tak to jde téměř šest měsíců. Někdy je hůře, někdy lépe. Pan Josef stále ještě ujde pár kroků s chodítkem. Manželce se podařilo získat pojízdné sprchovací křeslo, takže v letních vedrech můžeme pána osprchovat. Stále ještě může být pan Josef doma – v domě, který vlastníma rukama postavil, kde z vedlejší kuchyně voní oběd připravovaný manželkou, kam o víkendu přicházejí vnoučata. Paní Marie má díky našim návštěvám trochu času na zahrádku, návštěvy lékaře i vaření bezové šťávy.

Nevím, jak tento příběh dopadne. Ale za tohoto půl roku má paní Marie můj obrovský obdiv. Možná také kdysi svému muži slibovala, že s ním ponese všechno dobré i zlé až do smrti. Na rozdíl od jiných domácností jsem tady neviděla zažloutlou fotografii dvou mladých zamilovaných lidí z onoho šťastného svatebního dne. Ale při každé návštěvě vidím praktickou lásku a věrnost v reálu a bez sentimentu. Vážím si toho příkladu. Svatební slib končí slovy „k tomu ať mi dopomáhá Bůh“. Jsem ráda, že v tomto manželském příběhu si Bůh používá k pomoci Charitu. A jsem ráda, že já jako pracovník Charity, můžu být její součástí.