Jeden den sociálního pracovníka v Pečovatelské službě Rožnov pod Radhoštěm

Jak vypadá typický den sociálního pracovníka v jednotlivých službách naší Charity?
Dnes vám ho představí Lenka Vojtovičová, sociální pracovnice Pečovatelské služby v Rožnově pod Radhoštěm.

Při zadání úkolu, abych popsala svůj jeden den sociálního pracovníka v naší pečovatelské službě, jsem trochu znejistěla. Jaký den vybrat? Popsat dnešní den nebo nějaký ideální? A lze popsat průměrný den u nás tak, aby to bylo pro ostatní vypovídající? Naše práce v „pečovce“ je zajímavá právě tím, že žádný den není stejný jako den předešlý. Každý den přináší nové zážitky, zkušenosti, emoce veselé i smutné, každý den ubíhá jinak rychle.

Asi nechci popisovat, že přijdu do práce, zapnu počítač, uvařím kávu a pak dělám to a to…. nutná administrativa, předávání a zpracovávání různých informací a požadavků z terénu a naopak, komunikace se zájemci o službu a jejich evidence, s rodinami klientů i s klienty samotnými, provozní záležitosti atd. To známe všichni a v ostatních službách to bude obdobné. Spíše bych chtěla napsat, čím pro mě práce sociálního pracovníka je a proč je podle mě důležitá.

Profesi jsem si  kdysi zvolila intuitivně, a zpětným pohledem asi hlavně kvůli tomu, že jsem ráda v kontaktu s lidmi a také proto, že mám ráda příběhy. Díky této práci mohu být návštěvníkem v životních příbězích druhých. Je úžasné, že mou prací se jejich situace v životě může zlepšit, zjednodušit, přestane být děsivá nebo se stane méně tíživou.

Sociální práce je často ve společnosti neviditelná a nedoceněná jak prestiží, tak i finančně. Přesto bych neměnila, protože je to obor, ve kterém spatřuji podstatu lidství – blízkost, vzájemnou pomoc, zájem o druhé a respekt člověka k člověku. Zastávám názor, že abychom jako společnost mohli fungovat, je zapotřebí, abychom si naslouchali, abychom hledali cesty k sobě navzájem a snažili si navzájem pomáhat. Tuto roli často zastávají právě sociální pracovníci. Vnímám, že jako sociální pracovníci máme to štěstí, že vidíme z první ruky, jak se díky naší práci může bezmoc proměnit v naději a jak se život druhých naší intervencí může proměnit k lepšímu.

To, co mě osobně na mé práci baví, je ta určitá nepředvídatelnost a adrenalin při řešení nenadálých situací. Pečovatelky se na nás obracejí, když se v terénu stane cokoli, co je potřeba akutně řešit. Nejčastěji asi zjišťujeme a předáváme informace. Ale také pokud naleznou klienta ve špatném zdravotním stavu, třeba po pádu na zem, nebo dokonce zemřelého, obvykle vyrážíme na místo. Přebereme štafetu od pečovatelky, aby mohla dál pokračovat v naplánované trase a nenarušila se plynulost provozu služby. Na místě pak zařizujeme vše potřebné dle situace - od informování rodiny, chystání klienta na převoz sanitkou až k podpoře pozůstalých a zaopatření těla.

Část práce, která mi dává velký smysl, je poradenství pečujícím. Výjezd do domácnosti ke konkrétnímu člověku a předat praktické informace a zkušenosti. Předvést manipulaci na lůžku, výměnu pleny, provedení hygieny, změna polohy, doporučení pomůcek a úpravy prostoru. Zkrátka podpořit budoucí pečující tak, aby získali potřebné kompetence potřebné k pečování. Velkou roli hraje u nich strach z neznámého. Praktická ukázka, dodání odvahy a vědomí, že „ mají někoho v záloze“, na koho se můžou v případě obtíží obrátit - i to může stačit k tomu, aby se posunuli k rozhodnutí, že péči zvládnou, a jejich blízký tak mohl zůstat doma.

V naší službě není sociální pracovník jen sám za sebe, ale spolupracuje ve velkém týmu a já jsem vděčná, že můžu být jeho součástí. Často se k nám dostává kladná zpětná vazba od klientů i jejich blízkých, a to je pro mě znamením, že náš tým funguje dobře. Jsem ráda za každého klienta, u kterého se nám daří rozvíjet nebo alespoň dlouho zachovávat jeho aktuální schopnosti např. pohyb, komunikaci. A že když už to není možné, že dokážeme přizpůsobit poskytování péče tak, aby bylo o něj důstojně, s respektem a empatií postaráno až do úplného konce.

Lenka Vojtovičová, sociální pracovnice