Ruce

Sedím u lůžka milé paní a čekám na okamžik, kdy pozvedne hrnek ke svým rtům, abych ho já mohla přidržet. A to proto, že její ruka již ztrácí svou sílu, někdy se zatřese, někdy nasměřuje hrnek jiným směrem a někdy ho jen nadzvedne a hned položí, protože pro tento okamžik tu sílu nemá.

Je to ruka, která již 92 let této paní slouží. Je to ruka, která za svou dobu vykonala nespočetné množství práce. Tolikrát byla namočená, tolikrát zmrzlá, tolikrát odřená, tolik mozolů se na ni objevilo a zase zmizelo a tolikrát se tiskla k té druhé, když prosila o milost Pána Boha při modlitbách.

A Pán ji vyslyšel. Ve svém milosrdenství ji dopřál objímat a hladit své děti, vnuky i pravnuky a díky té ruce rozdat tolik něžnosti, podpory i péče. A nyní, když už si myslím, že paní ani nevnímá mou přítomnost a nerozeznává slova, která k ní promlouvám, tak se jedna z těchto rukou přiblíží k té mé a chytne se jí. A tak tam ty dvě ruce leží. Jedna, která tolik let pečovala, se přitiskne k té druhé, která nyní pečuje o ni.

Adéla Žlebková, Osobní asistence