Úvaha o věku, o příbězích a letním slunovratu

Můj muž měl na Jana 50 roků. To je celkem důvod k zamyšlení. Najednou již opravdu nejsme mladí, také však nejsme staří.

Mně je o dva roky méně a pracuji několik let se starými lidmi. Záměrně neříkám se seniory, protože až budu stará, budu o sobě říkat, že jsem prostě stará ženská nebo starý člověk. Pracuji tedy s lidmi, kteří byli v mém nynějším věku v době, kdy jsem byla dítě. Myslím, že to byla do značné míry jiná doba, než je ta dnešní, méně technicky a materiálně saturovaná, možná méně svobodná, ale také klidnější a rozhodně pomalejší.

Vzhledem k tomu, že jsem ji opravdu zažila, mám k těmto lidem bližší vztah nebo možná společnější platformu, než se současnými mladými lidmi. Přesto není jednouché si s nimi porozumět. Shledávám, že různá slova jsou v různé době různě vnímána, shledávám, že pohled tehdejšího dítěte a tehdy dospělého člověka je různý a vidím, že schopnost sdílet pomocí slov něco ze sebe není zdaleka jednoduché. A tak se snažím najít společnou frekvenci, komunikační kanál, naladění, kudy je možno si něco skutečně sdělit, nebo dokonce možná sdílet společnou zkušenost.

A tak se zbystřeným sluchem hledám místa v hovoru, kde konverzace přestává plynout po povrchu, místa, kde rezonuje něco zevnitř. Tiše naslouchám a lehce kormidluji a nechávám řeč plynout. Někdy sama vypravuji příběhy, trochu pravdivé a trochu smyšlené, aby mohly myšlenky a slova volně plynout na povrch. A shledávám, že většina z nás si s sebou nosí spoustu nevyřčeného, nevypovězených příběhů, pocitů, očekávání, zklamání. Většina z nás nikomu nevypoví příběh svého života.

Jsou věci, o kterých víme a nemluvíme, nebo nechceme vědět a o to víc o nich nechceme mluvit. Zůstávají kdesi v nás a s věkem jich přibývá a také možná roste pocit, že nám nikdo nenaslouchá. Je mnohdy velkou úlevou, když přijde někdo cizí, nezainteresovaný, kdo je ochoten naslouchat, povzbudit a nehodnotit. A tak kromě těch tisíce praktických drobností, se kterými potřebují klienti pomoci, poslouchám příběhy, útržky příběhů, střípky životů. Mají svoji hodnotu, byly poctivě odžity a byla za ně zaplacena cena vlastní radosti, bolesti, pocitem naplnění či prázdnoty.

Je dobré to vědět, je dobré znát své třinácté komnaty, svá přání, své vlastní sebeklamy. A je dobré se tím, co o sobě víme, řídit, a žít svůj život ve shodě sami se sebou. Abychom jednou, až nám třeba bude někdo naslouchat, mohli říci, že jsme žili, se vším rizikem, co to obnáší, svůj život naplno a se vší odpovědností. Abychom mohli říci, že jsme udělali spoustu chyb a našli v nich poučení, že jsme zažili spoustu radosti, ale také smutku a zklamání, ale že to prostě k životu patří a že na tom není nic špatného.

Abychom i na konci hleděli na život s láskou a zaujetím a bez pocitu křivdy.

To je poučení, kterého se mi každý den od klientů dostává a které budu mít vždy na paměti. A cítím hlubokou vděčnost ke všem těm lidem, které potkávám, protože sama bych na to přicházela mnohem déle.

Přeji krásné teplé letní večery nejenom o slunovratu.

Bc. Anna Žáčko, vedoucí Odlehčovací služby Rožnov pod Radhoštěm