Svátek patrona Charity

„Zkus druhým ukázat srdečnou lásku a tvář veselou. Ptáš se, jak se může člověk usmívat, když je srdce smutné? Není podstatné, je-li tvoje srdce veselé nebo ne. To není pokrytectví, neboť láska spočívá ve vůli!“

V roce 2008 Česká biskupská konference oficiálně vyhlásila den 27. září jako Den Charity. Toto datum se pojí s památkou sv. Vincence z Pauly, kterého si tento den církev také připomíná.

Svatý Vincenc z Pauly se narodil v roce 1581 v jihozápadní Francii. Pocházel z chudé rolnické rodiny a byl třetím z šesti dětí. Vzhledem k jeho nadání a vyhlídkám na lepší život jej rodiče podporovali při volbě duchovního povolání. Ve 12 letech začal studovat a v r. 1600 přijal kněžské svěcení.

Jeho láska k chudým a trpícím ho vedla ke konkrétní pomoci druhým a zároveň si uvědomoval, že pouze dobře zorganizovaná pomoc může být opravdu účinná. A tak začal uvažovat o vytvoření charitativního společenství. Na základě praktických zkušeností začal Vincenc a jeho spolupracovnice formulovat první jednoduchá, ale dobře promyšlená pravidla. V r. 1620 vzniká první společenství milosrdné lásky. Vincenc zakládá domovy pro nalezence, lidi bez přístřeší, učňovské dílny pro osiřelé chlapce, útulky pro nemocné a opuštěné starce. Pro lidi bez pomoci obstarává chléb, šatstvo a palivo na zimu. Avšak uvědomuje si, že by k pomoci druhým byla potřeba dalších obětavých kněží a tak v r. 1625 vytvořil základ misionářské kongregace Lazaristů. Jejím úkolem byly misie, duchovní služby při exerciciích, služby ve věznicích a také výchova a formace kněží. O několik let později založil společenství sester s charitativní službou pod názvem „Dcery křesťanské lásky“, zvané též Vincentky.  

V období třicetileté války ve Francii zuří hladomor a Vincenc se stává nejtvrdošíjnějším žebrákem. Jeho výzvy nejsou marné. Vznešené dámy prodávají svoje ozdoby, hedvábné tapety, zlaté svícny i stříbrné nádobí a Vincenc tak může poslat pomoc do postižených oblastí a doslova se stává zachráncem celých provincií. Jeho pomoc se však neomezovala jen na tehdy dvacetimilionovou Francii, ale misionáři působili také v Tunisu, Alžíru, na Madagaskaru a také v Irsku nebo Polsku.

V r. 1656 onemocněl malárií, jeho síly zeslábly a pohyboval se jen s obtížemi. Přesto nepřestává pracovat pro své chudé. Žebrá, organizuje pomoc a spolutrpí se svými misionáři. Na podzim roku 1660 s důvěrou v Boží milosrdenství umírá. V roce 1737 byl prohlášen za svatého a v roce 1885 byl jmenován patronem všech charitativních organizací.

Život Vincence z Pauly byl protkán láskou a pomocí k bližnímu. Je považován za zakladatele organizované charity. Jeho dílo a jeho charisma žijí v nesčetných mužích a ženách, kteří jako lazaristé a milosrdné sestry, jako i členové různých vincentinských společenství nebo charitativních sdružení přijímají lidi v jejich nouzi.

V dnešní době není potřeba pomoci menší, můžeme se setkávat s téměř totožnými sociálními skupinami jako Vincent v 17. stol. Osiřelé děti, chudé nefunkční rodiny, lidé bez domova, lidé s různými typy závislostí, vězni, staří lidé atd. Máme ovšem výhodu - naše organizace má již vytvořenou strukturu, je z velké části financovaná státem, a každý zaměstnanec za svou práci dostává mzdu. Velkou podporou pro výkon ve službách je odborné vzdělání a trend doplňovat další. Co však dělá Charitu Charitou, co je tím pramenem, ze kterého může vyrůst takové dílo, je láska. Láska, kterou vkládáme do své práce, do přístupu k jednotlivým lidem, se kterými se ve svých službách setkáváme, i do vztahů uvnitř organizace. Tu nenahradí žádný dokonalý sociální systém, ani odbornost, ani nejpropracovanější vnitřní struktura. Nechci říci, že tyto věci nejsou důležité, ale jsou to jednotlivé prvky stavby, která musí stát na pevném základě.

Je dobré si připomínat, kde má Charita své kořeny, a jaké hodnoty zastává. Možná i právě skrze odkaz sv. Vincence z Pauly.

Mgr. Kateřina Kolajová, pastorační asistent