Chtěla bych…

Každoročně se nedočkavě těším na Vánoce. Miluju ty brzké večery, rozsvícená světýlka ve tmě, vůni vanilky a skořice po celém domě a plánování kdy a ke komu půjdeme na návštěvu. Spousta lidí hovoří o svátečním blázinci. Loni jsem ho taky zažila. Přestěhovali jsme se do nového domu a já si naplánovala, jak všechny z rodiny pozveme k nám, jak všechno nachystám, napeču, jak se jako hospodyňka vyšvihnu. Nakonec si z Vánoc pamatuju jen třídenní vaření, nekonečné nakládání myčky a šílenou únavu.
Vánoční duch se úplně vytratil. A já si říkám, co bych chtěla letos udělat jinak. A už mám plán…

Rozhodně bych letos chtěla víc myslet na oslavence, který má narozeniny. Chtěla bych ubrat na výzdobě stromečku a spíše najít vhodné místo pro betlém a jeho úpravě věnovat dostatek pozornosti. Chtěla bych si vyčlenit každý den krátkou chvilku, kdy zapálím svíčku u jeho jesliček a zeptám se - kdo vlastně jsi a co si myslíš o mém životě? Chtěla bych mu víc zpívat a to nejen sama, ale s rodinou, s lidmi, které o Vánocích navštívím. Chtěla bych mu zpívat koledy a to i ty sloky, které moc neznám a potřebuji k nim noty. Chtěla bych si najít čas na návštěvu kostela mimo bohoslužbu, chtěla bych jít k jeho jesličkám a být tam pár minut sama se svými myšlenkami. Chtěla bych navštívit prarodiče a povídat si s nimi o věcech, které jsou pro ně důležité. Chtěla bych druhé potěšit, ale ne tím, jak jsem skvělá hospodyňka, nebo jak originální dárky jsem jim věnovala. Chtěla bych, aby lidem se mnou bylo o Vánocích dobře, abychom prožili chvíle sdílení a radosti.

Člověk je prý krásný tím, čeho je plný. Chtěla bych se proto nechat naplnit láskou, tou láskou, která září z Betléma, a kterou jsem loni úplně přehlédla. 

Tereza Olejníková, pastorační asistent