Certifikát dobré praxe pro Azylový dům

Azylový dům pro matky s dětmi získal v rámci projektu MPSV Rozvoj a podpora modelů kvality pro systém sociálních služeb Certifikát dobré praxe v oblasti: „Sociální práce s vyváženým poskytováním potravinové a materiální pomoci“.
Dle MPSV je dobrou praxí chápán osvědčený a ověřený postup, pomocí kterého se při poskytování sociálních služeb dosáhlo dobrých výsledků, a lze ho proto doporučit jako vhodný a příkladný pro jiné poskytovatele sociálních služeb. Za osvědčený je považován takový postup, který je doložitelný, opakovaně ověřitelný, udržitelný i v situaci změn a přenositelný, směřující k sociálnímu začleňování klientů, resp. minimalizaci jejich závislosti na sociální službě.

Od účasti na projektu jsme si slibovali přehledné pojmenování naší praxe vyváženého poskytování materiální a potravinové pomoci klientkám, efektivnější podchycení všech drobných nuancí, které s touto praxí souvisí, a v neposlední řadě i potvrzení, že naše uvažování v této citlivé až kontroverzní oblasti obstojí i v širším pohledu inspektorů sociálních služeb.

Azylový dům pro matky s dětmi funguje přes 20 let a za tu dobu si prošel mnohými peripetiemi, tedy i počátečním „zachraňováním“ a pomáháním za každou cenu všem klientkám, bez ohledu na jejich aktivitu a spolupráci na řešení problémů. Měli jsme nespočet možností si vyzkoušet různé polohy vydávání potravin, ošacení, školních pomůcek pro děti a jiných věcí. Z těchto zkušeností vzešlo poznání, že přílišná pomoc a podpora tam, kde by to klient jinak zvládl sám, mu samotnému v konečném důsledku spíše škodí, než pomáhá. Zažili jsme s klientkami množství situací, kdy se nadměrná materiální pomoc stávala spíše kontraproduktivní. Zpočátku jsme měli pocit, že cokoli můžeme klientce či dětem dát, je správné, nejen proto, že jsou v obtížné životní situaci, ale i proto, že využít znovu už použitou věc nebo darovanou potravinu je ekologické a úsporné. Běžně se stávalo, že nám různí dárci dovezli zbylé potraviny ze svatby nebo přijelo auto naplněné oblečením s tím, že si to mají klientky rozebrat. Časem jsme začali více vnímat riziko toho, že za kvalitu a hygienickou nezávadnost takových potravin nemůžeme ručit a darované ošacení se většinou povalovalo všude kolem, nebo měly klientky zahlceny bytové jednotky tak, že je ani nešlo uklidit.

Co ale bylo hlavní, klientky stále více získávaly dojem, že mají právo na nadstandardní příděl materiální a potravinové pomoci, a začaly ji čím dál více vyžadovat. I díky tomu jsme si uvědomili, že bezbřehou pomocí v nich posilujeme spíše jejich pocit oběti, přičemž naším úkolem je u klientky posilovat jejich kompetence.

Byli jsme tedy v minulosti často svědky toho, že když klientky dostaly věci zdarma a bez vlastní aktivity, neměly pak pro ně velkou hodnotu. Rizikem je také závislost na pomoci zvnějšku a snižování pocitu zodpovědnosti za vlastní život i život dětí.

Uvědomili jsme si, že etické kodexy sociálních pracovníků ne nadarmo pracují s pojmem SUBSIDIARITY ve smyslu: Nechejte na klientovi tu část aktivit, kterou zvládne sám. Nedělejte to za něj, aby nedocházelo k závislosti na sociální službě, která pak bývá logickým vyústěním zvyknutí si a spoléhání na pomoc.

Sami jsme si v praxi, často i metodou „pokus - omyl“, vyzkoušeli, že materiální pomoc a podpora by měla být cílená, vyvážená a poskytnutá po důkladném obeznámení se se situací dotyčného. Ani málo ani moc. Smyslem není nedat nikomu nic, aby si poradil sám, ale ani dát všechno všem. Sociální pracovníci se snaží vždy podporu vyvážit a vytvořit vhodný mix pomoci pro konkrétní klientku. A to tak, aby bylo možné od pomoci postupně ustupovat a nakonec podpořit klientku v samostatném zvládnutí situace.

Samozřejmě jsou situace, kdy poskytnutí materiální pomoci v plné výši je na místě, např. u klientky, která je oběti domácího násilí, která utekla s dětmi z domu téměř bez zavazadel. Tam poskytujeme v prvopočátku vše od kompletního ošacení, věcí do školy pro děti, potravin. Pak se postupně v závislosti na tom, jak se situace vyvíjí, od kompletní podpory ustupuje.

Často se ale stává, že přicházejí klientky, většinou z jiných pobytových zařízeních, naučeny na bezbřehou pomoc a očekávají stále více a více a nemají pak ani motivaci zařadit se zpět do běžného života, kde se jim takové nadstandardní pomoci nedostává. Klientkám vysvětlujeme, že smyslem sociální služby není „jim ryby dávat“, ale dovést je k tomu, aby je dokázaly „samy chytit“.

Vnímáme jako důležité, že nepracujeme v tomto duchu jen s klienty, ale i dárci a odbornou i laickou veřejností. Velmi důležitá v přístupu ke klientům je provázanost pomáhajících profesí, které vzájemně spolupracují tak, aby nedocházelo ke zbytečným závislostem klientů na sociální a jiné pomoci.

Před zapojením do projektu jsme si řekli, že za úspěch budeme pokládat už samotné zařazení a následný vznik přehledné metodiky, která se do budoucna může stát vhodnou pomůckou pro nové pracovníky, praktikanty, dobrovolníky, stážisty příp. pro další intervence k ujednocování praxe na odborných kolegiích azylových domů.

Po zaslání přihlášky se zdůvodněním žádosti o zařazení do projektu s množstvím důkazových příloh jsme s napětím očekávali, zda budeme vybráni do dalšího kola. Povedlo se.  Následovalo dvoudenní šetření hodnotitelek, inspektorek sociálních služeb Mgr. Michaely Khýrové a Mgr. Hany Mazalové,  přímo v našem zařízení. Poté jsme byli vyzváni k doplnění dalších náležitostí a následovalo další čekání na verdikt.

Těsně před Vánoci přišla zpráva o identifikaci dobré praxe v našem azylovém domě.

Byl to jeden z vánočních dárků pro celý tým azylového domu, kterému patří velké poděkování za jeho nelehkou práci. Není totiž vždy jednoduché odvádět kvalitní práci, při tom respektovat klientky s jejich složitým životním příběhem a zároveň si uvědomovat, že důležitou součástí práce je i nastavování hranic, což má minimálně stejnou důležitost jako samotná podpora klientek.

Bc. Markéta Krhutová, vedoucí služby