Přejeme Vám radostné Velikonoce

Velikonoce jsou slavením Ježíšovy smrti na kříži a jeho vzkříšení. Připomínají nám význam oběti ve prospěch druhých a zároveň to, že smrt není konečným slovem lidského konání, ale že ve smrti máme naději přejít do nového života, který nám otevřel právě Ježíš. Proto jsou Velikonoce nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Značí zrození nového života, který otevírá nové možnosti už během našeho pozemského putování.

Podobenství o dvojčatech

Byla zplozena dvojčata a vyvíjela se v mateřském lůně.

Míjely týdny a děťátka rostla. S rozvojem jejich vědomí vzrůstala jejich radost: „Hele, není fantastické, že jsme byli zplozeni? Není úžasné, že žijeme?“ A současně začala dvojčata také objevovat svůj svět. Když objevila pupeční šňůru, která je spojovala s matkou a dodávala jim výživu, zpívala radostí: „Láska naší maminky, ta je tak veliká, že se s námi dělí o svůj vlastní život!“

Míjely týdny, přecházely měsíce a dvojčata, jak se vzájemně pozorovala, zjišťovala, že se mění. „Co to znamená?“ ptalo se jedno. „To znamená,“ odpovědělo druhé, „že se náš pobyt na tomhle světě chýlí ke konci.“ „Ale mně se nechce odejít,“ důrazně prohlašovalo první. „Chci tady zůstat navždycky.“ „Nemáme na výběr,“ mínilo druhé. „Ale po narození snad existuje nějaký život!“ „A jak by to bylo možné,“ tázalo se pochybovačně první dvojče. „Přijdeme o svou pupeční šňůru, náš pramen života, jako to uděláme, abychom žili bez ní? A kromě toho - před námi tu byli jiní, opustili tohle lůno a nikdo z nich se nevrátil a nesdělil nám nic o existenci nějakého života po narození. Ne, narození, to je konec!“

Nato se první dvojče silně znepokojilo: "Pokud zplození končí narozením, jaký smysl má život v děloze? Je to absurdní. Nakonec není tam za tím vším ani žádná matka.“ „Ale musí být,“ protestovalo druhé dvojče, „jak bychom se sem dovnitř dostali? A jak bychom to udělali, abychom přežili?“ „Viděl jsi někdy naši maminku?“ ptalo se první. „Třeba žije jen v našich představách. Možná jsme si ji vymysleli, abychom mohli lépe chápat svou existenci.“ Tak se poslední dny v děloze matky zaplnily tisícem otázek a velkou úzkostí. Nakonec přišla chvíle porodu. Když dvojčata opustila svůj svět v děloze, otevřela oči. Začala křičet.

To, co uviděla, předčilo nejsmělejší sny.

Každého člověka určitě napadla aspoň jednou otázka, jaký smysl má jeho život a zda lidský život končí smrtí, nebo pokračuje někde za branami našeho vnímání. Jenže odpověď, která je podložena důkazy, neexistuje. Ať už je jakákoliv, dá se přijmout jedině vírou.

V tomto týdnu slavíme Velikonoce. Největší křesťanské svátky, kdy věřící každoročně vstupují do tajemství spásy člověka, kdy věří a vyznávají, že smrtí život nekončí. Svatý Augustin řekl, že není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci; tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých.

Snad proto, kromě Dušiček a Vánoc, jsou ve velikonoční dny nejvíce navštěvovány hřbitovy a hroby našich blízkých. A všimli jste si? Většina z nich jsou opatřeny kříži, ať už kamennými, či jen vyrytými. Protože právě skrze lásku Boha k člověku, skrze smrt Ježíše na kříži a jeho vzkříšení, přišlo vykoupení a otevření „nebe“. Kříž tedy není jen nástrojem umučení, ale symbol lásky, víry a naděje.

A jak to bude v „nebi“ vypadat? Písmo konkrétně nepopisuje místo, či stav, avšak myslím, že nás apoštol Pavel docela navnadil, když řekl:  „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

A tak vám přeji požehnané velikonoční svátky naplněné láskou, vírou a nadějí.

Kateřina Kolajová, pastorační asistent