Co se děje v našem domě / Laudato si´

V první kapitole se papež František zabývá tím, co se vlastně děje v našem společném domově. Věnuje se různým aspektům ekologické krize a zdůrazňuje, že cílem této kapitoly není hromadit informace, ale uvědomit si a odvážně přijmout jako své vlastní utrpení to, co se naší planetě děje a pak poznávat, jakým způsobem může každý z nás pomoci.

Věnuje se tématům jako je znečištění, klimatické změny, otázka vody, ztráta biodiverzity či vyčerpání zdrojů, a propojuje tyto devastace životního prostředí se zhoršením kvality lidského života. Obecná zkušenost běžného života, i vědecká bádání dokazují, že ty nejzávažnější důsledky každého narušení životního prostředí zakoušejí ti nejchudší lidé. Oni však tvoří většinu planety, jsou to miliardy lidí. Například znečištění oceánů a vyčerpání rybích zásob penalizuje zvláště ty, kteří žijí z rybářské profese a nemají ji čím nahradit. Znečištění vody a změna klimatu, která je z velké části způsobená koncentrací skleníkových plynů vede k nedostatku veřejně dostupné vody. To se projevuje nejvíce v Africe a zasahuje zvláště ty nejchudší, kteří nemají možnost kupovat vodu balenou. Nedostatek vody také způsobuje obrovská sucha, která mají dopad na úrodu, na níž jsou tito lidé existenčně závislí. Mezi chudými je také velký výskyt nemocí souvisejících s vodou. Úplavice nebo cholera způsobují utrpení a vysokou dětskou úmrtnost.  Zvýšení hladiny moří či zdravotně závadná města znečištěné toxickými emisemi bez dostatečné zeleně, postihuje opět hlavně chudou populaci, která se nemá kam odstěhovat.

K tomu přispívají škody způsobené jednak vyvážením tuhých i kapalných toxických odpadů do rozvojových zemí, také vyčerpání některých přírodních zdrojů, odlesnění, zdevastovaná pohoří a znečištěné řeky. Jestliže se zahraniční dluh chudých zemí proměnil v nástroj kontroly, s ekologickým dluhem je to jinak. Národy rozvojových zemí nadále různými způsoby živí rozvoj nejbohatších zemí za cenu vlastní současnosti i budoucnosti. Proto je nezbytné, aby rozvinuté země přispěly k řešení tohoto dluhu zásadním omezením spotřeby energie z neobnovitelných zdrojů a poskytnutím prostředků k podpoře programů udržitelného rozvoje.

Charita, jako součást církevního společenství, má ve svých cílech nejen chránit planetu („…podporuje citlivý přístup ke všemu, co stvořil Bůh, protože planeta a všechny její zdroje jsou lidstvu svěřeny. „ Kodex CHČR), ale hlavně člověka samotného. Ať mluvíme o těch nejslabších a nejchudších, nebo o budoucích generacích. Jsme zvyklí uvažovat v dimenzích pohodlí, rozvoje a kvality života, které jsou však většině světové populace nedostupné. To, že žijeme daleko od výše popsaných problémů, bez fyzických kontaktů a setkání, vede k znecitlivění svědomí a ignoraci reality. Dnes však už nemůžeme neuznat, že opravdový ekologický přístup je stále více přístupem sociálním. Je proto důležité posílit vědomí, že jsme jedna lidská rodina, a proto neexistují politické či sociální hranice a bariéry, které nám dovolují se izolovat a být lhostejní.

Mgr. Kateřina Kolajová, pastorační asistent