Integrální ekologie / Laudato si´

Klíčovým pojmem celé encykliky papeže Františka se stává integrální ekologie, neboli přístup k životnímu prostředí, který je neoddělitelně spjatý s lidským sociálním rozměrem. Znamená to, že ekologické otázky a sociální spravedlnost tvoří jeden celek, jelikož lidská společnost a příroda jsou součástí na sobě závislých životních systémů. A proto i řešení na tuto společnou krizi vyžaduje integrální koncepci potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péči o přírodu. V této kapitole se papež František integrální ekologií zabývá podrobněji, soustředí se na několik důležitých prvků, které nemohou být opomíjeny.

Je-li všechno ve vztahu, pak také kvalita zdraví společenských institucí působí na životní prostředí a kvalitu lidského života. A to od primární sociální skupiny, rodiny, přes místní a národní společenství až k mezinárodnímu životu. V různých zemích panuje nedostatečný institucionální systém, což vede k utrpení obyvatelstva a k prospěchu těch, kteří z tohoto stavu věcí těží. Tak např. konzumace drog v bohatých společnostech působí neustálou poptávku po produktech, které pocházejí ze zubožených regionů, kde se rozrůstá korupce, maří se životy a ničí se životní prostředí.

Kromě přírodního dědictví existuje též historické, umělecké a kulturní dědictví, které je rovněž ohroženo. Nynější globalizovaná ekonomie vede ke stírání kulturních rozdílů a k redukci nesmírné kulturní rozmanitosti, která je pokladem lidstva. Nové zavádějící se procesy se musí integrovat do modelů, které vycházejí z práva a kultury jednotlivých národů. Ani pojem kvality života nelze vynucovat. Musí být pochopen uvnitř světa symbolů a zvyklostí vlastní každé lidské skupině. Mnohé formy intenzivního vykořisťování a devastace životního prostředí mohou vyčerpat nejen prostředky místní obživy, ale také sociální zdroje, které umožňují udržovat kulturní identitu národa. V tomto smyslu je nutné věnovat zvláštní pozornost domorodým komunitám a jejich kulturním tradicím, protože pro ně není země ekonomická hodnota, ale dar od Boha a od předků. Posvátný prostor, díky němuž živí svoji identitu a svoje hodnoty. Zánik nějaké kultury může být stejně vážný či ještě závažnější než vyhynutí rostlinného či živočišného druhu.

Když mluvíme o kvalitě lidského života, zahrnuje to také prostor, kde člověk žije. Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění a jednání. Je dokázáno, že extrémní nouze, kterou lidé zakoušejí v některých prostředích, usnadňuje zrod nelidského jednání a manipulaci lidí kriminálními organizacemi. U obyvatel velmi chudých periferií může každodenní zkušenost přechodu z velké skupiny k městské anonymitě vyvolat pocit vykořenění, který vede k antisociálnímu jednání a násilí. Papež František však zdůrazňuje, že láska je silnější.  A i v těchto podmínkách jsou lidé schopni navazovat vztahy sounáležitosti a vzájemnosti. Proto nestačí úsilí o krásu projektu, ale je důležité, aby do analýzy urbanistických plánů vždy vstupovali místní obyvatelé. Je nezbytné pečovat o veřejné prostory a urbanistické strategické body, které posilují vědomí sounáležitosti, náš pocit zakořenění, pocit „domova“.

Také lidské tělo nás uvádí do přímého vztahu s prostředím a s ostatními živými bytostmi. Přijetí vlastního těla jako Božího daru je nezbytné k přijetí celého světa jako daru Otcova a jako společného domu. Znamená to, naučit se přijímat vlastní tělo, pečovat o něj, respektovat jeho význam. Mít k němu úctu v jeho ženskosti či mužskosti, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým, který je jiný než já a vzájemně se obohacovat. Proto není zdravý postoj, který se snaží setřít pohlavní různost, protože se s ní již nedovede porovnávat.

Integrální ekologie je neoddělitelná od pojmu společného dobra, které předpokládá úctu k lidské osobě s jejími základními a nezcizitelnými právy. V dnešním světě, kde je tolik nerovnosti a diskriminace, znamená úsilí o společné dobro výzvu k solidaritě a k přednostní volbě pro chudé. Pojem obecného dobra však počítá také s budoucími generacemi. Měli bychom si tedy pokládat otázky: Jaký svět chceme předat těm, kdo přijdou po nás, dětem, které nyní vyrůstají? S jakým cílem jsme na tomto světě? K čemu jsme se zde narodili? Za co pracujeme a zápasíme? K čemu nás tato země potřebuje?

Na katastrofické předpovědi už dnes nelze nahlížet s pohrdáním a ironií. Tempo spotřeby, plýtvání a environmentálních změn již překročilo možnosti planety a nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof, což se v různých regionech už děje. Zmírnění dopadů aktuálního stavu záleží na tom, co učiníme nyní.

Mgr. Kateřina Kolajová, pastorační asistent