Ekologická výchova a spiritualita / Laudato si´

Aby lidstvo změnilo své postoje, přesvědčení a životní styl, je potřeba kulturní a duchovní výchova, která vede k vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti.

Každá změna potřebuje motivace a výchovný proces. Výchozím bodem environmentální výchovy je zaměřit se na jiný životní styl. Lidé žijí konzumním způsobem života, jsou strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Změna však nemůže nastat jen na straně výrobních podniků, ale zahrnuje také sociální odpovědnost spotřebitelů. Nakupování je vždy mravní a nejen ekonomický úkon. Proto se téma zhoršování životního prostředí týká jednání každého z nás.

Mnozí lidé vědí, že prosté hromadění statků nedokáže naplnit lidské srdce smyslem a radostí, avšak nedokážou se zříci toho, co jim trh nabízí. Mladí lidé mají novou ekologickou citlivost a velkorysého ducha a mnozí z nich se obdivuhodným způsobem zasazují za ochranu životního prostředí, avšak vyrůstali v kontextu nadměrné spotřeby a blahobytu, který ztěžuje proces osvojování jiných návyků. Environmentální výchova se často omezuje jen na poskytování informací a nedokáže vést k formování návyků. Avšak účinná výchova by nás měla formovat k solidaritě, odpovědnosti a péči založené na soucitu.  Výchovná prostředí mohou být různá: škola, rodina, sdělovací prostředky, katecheze a jiné. Papež František klade důraz na význam rodiny, kde se formují první návyky lásky a péče o život, jako je například správné používání věcí, pořádek a čistota, respektování místního ekosystému a ochrana všech tvorů.

Podle papeže se nemají podceňovat také výchovné programy, které mají vliv i na drobné každodenní úkony jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Zdůrazňuje, že si nesmíme myslet, že tyto snahy svět nezmění, naopak, takové skutky šíří ve společnosti dobro, které má vždy tendenci se šířit – někdy i neviditelně.

V poslední kapitole papež vyzývá hlavně křesťany, kdy apeluje na jejich víru, k ekologické konverzi. Taková konverze sebou nese vícero postojů. Na prvním místě je to vděčnost a nezištnost, což znamená uznání, že svět je darem, který jsme přijali z Otcovy lásky a s ostatními bytostmi tvoříme úžasné univerzální společenství. Také uznání toho, že při stvoření světa do něj vepsal Bůh řád a dynamiku, které nemá lidská bytost právo ignorovat. Vybízí k návratu k jednoduchosti, která umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. Péče o přírodu je součástí životního stylu, který zahrnuje schopnost žít společně a ve společenství. Ježíš nám připomínal, že máme Boha jako našeho společného Otce, a to nás činí bratry. Příklad sv. Terezie z Lisieux nás vyzývá k prožívání malé cesty lásky, abychom nezameškávali příležitosti k laskavému slovu, úsměvu či jakémukoliv drobnému gestu, které zasévá mír a přátelství. Na závěr encykliky jsou uvedeny dvě modlitby, které můžeme všichni sdílet. Uvádím zde jednu z nich:

Kateřina Kolajová, pastorační asistent