Dušičky

Začátek listopadu je již tradičně spojený se dvěma svátky. 1. listopadu slavíme Svátek všech svatých, těch, kteří byli církví kanonizování, i těch, o kterých si lidé vyprávějí jen mezi sebou. Na tento den pak navazuje Vzpomínka na všechny zemřelé neboli Dušičky. Jsme nejvíc ateistický národ v Evropě, ale Dušičky, jakoby tuto tezi vůbec nepotvrzovaly. Slavíme všichni.

Dříve se lidé chodili na hřbitov modlit a tu a tam rozsvěcovali prostou svíci. Situace se změnila po polovině 19. století, kdy se hroby začaly více zdobit věnci a květinami. Dnes se o místa posledního odpočinku staráme s velkou pečlivostí. Leží tam ti, které jsme milovali, a tak veškeré zametání, umývání a zdobení je vlastně projevem lásky. Hlavní myšlenkou tohoto svátku je však zastavit se a věnovat alespoň pár minut našeho života vzpomínce na naše blízké. Mnohdy se modlíme a toužíme po tom, aby byli někde, kde je to hezké, kde už není žádné trápení a bolest. Křesťané věří, že takové místo je u Boha.

Blízcí, bližní. Jak daleko jde náš zájem, jen po hranice naší rodiny? Nebo ještě dál? Vzpomeneme si např. na starší sousedy, první učitelky nebo spolužáky, o kterých víme, že nás již předešli na věčnost? Boží láska, která nechce, aby byl někdo ztracen, je velikou jistotou a zároveň nás vede k univerzální lásce, která nám ukládá starat se o prospěch všech. A to platí nejen pro lidi žijící, ale i zemřelé. Mám pro vás tedy nabídku. Pokud navštívíte hřbitov ve Valašském Meziříčí, zastavte se u hrobu 1/A8, který nemá na náhrobku žádná jména. Je to místo, kam se pohřbívají lidé, kteří nemají nikoho, kdo by se postaral o jejich „poslední cestu“, kdo by uctil jejich památku květinami či zapálenou svíčkou. Charita také každoročně vzpomíná na zemřelé lidi bez domova a i letos proběhne zádušní mše u sv. Jakuba v Krásně.

A nemůžu nezmínit ještě jedno téma k tomuto svátku. Smrt je něco, co se týká každého z nás. Je to skutečnost, před kterou civilizace, ve které žijeme, často utíká. Naši zesnulí nám připomínají, že nejsme na tomto světě navěky a podle toho máme také vést svůj život. Uvědomovat si, co je důležité. Žít ho v plnosti a lásce, nepromarnit žádný den.

Kateřina Kolajová, pastorační asistent