Zpět na stránku služby

Příběhy

PŘÍBĚH PANÍ PAVLY

Matka mne už jako malou holku dlouhodobě trestala fyzicky - řemenem. Bratr mne sexuálně obtěžoval. Otec mne měl za lhářku, když jsem se mu s problémy svěřila. Našla jsem si prvního přítele a i přes „varovné signály“ s ním již jako šestnáctiletá otěhotněla. Protože on mne miloval. Před tím mne totiž nikdo neměl rád. Tak jsem to tenkrát vnímala.

Po letech však nastaly manželské neshody, které jsem svěřovala kamarádovi. To se však nelíbilo manželovi a začal mne dlouhodobě psychicky týrat. Vygradovalo to fyzickým napadením, kdy mně hlavou tloukl o zeď i přesto, že jsem v té době držela sotva ročního syna v náručí. Bála jsem se o život, když při jednom z ataků chtěl rozkopnout dveře místnosti, kam jsem se před ním zamkla. Bála jsem se přivolat policii. Na Vánoce jsem utekla k rodičům. Marně. Nenašla jsem u nich pochopení, ani podporu.

Po týdnu plném výčitek jsme se s dětmi vrátili k jejich otci. Ten nás mezitím vystěhoval do kuchyně. Snad aby byl v bližším spojení se svou maminkou, která na něj měla velký vliv a do života nám často zasahovala. Přes sociální pracovnici jsem se dověděla o azylovém domě ve Valašském Meziříčí, kde jsem sepsala a podala žádost o přijetí. Po pár týdnech zazvonil telefon, ve kterém mi oznámili, že nás přijali.

V azylovém domě dostanete šanci:

  • osamostatnit se a jednat zodpovědně
  • naučit se spoléhat sama na sebe
  • ochránit se před útoky partnera
  • být zde i v utajení
  • naučit se hospodařit, pokud to neumíte
  • naučit se vnímat svá práva, ale i povinnosti
  • být svobodná a volná
  • bydlet v garsoniéře s nábytkem, koupelnou a vybavenou kuchyňkou.

Azylový dům disponuje vším, co Vy anebo vaše děti potřebují jak ke kvalitnímu životu, tak i k duševní rekonvalescenci. Ať už je to herna nebo tělocvična. Pořádají se zde také společné akce pro matky s dětmi. Můžete si zde vyprat, vyžehlit, půjčit různé elektropřístroje, hračky, knížky apod. K dispozici je individuální* i skupinová terapie. Pokud budete spolupracovat, v životě Vám to tisíckrát pomůže při rozhodování. Měla jsem nesmírné štěstí, že jsem zde potkala svou psychoterapeutku. Hodně mi pomohla svou jedinečností, trpělivostí, empatií, chápavostí. Pomohla mi žít. Děkuji za vše, co mi nabídla.

Po deseti měsících v azylovém domě jsem přes inzerát našla podnájem. Dnes máme městský byt, děti dospělé či dospívající, samostatné. Již devátým rokem pracuji v jedné firmě. Výplata sice není extrémně vysoká, spíše na dnešní dobu podprůměrná. Nicméně i přes to zvládáme ušetřit i nějakou korunu na hezkou dovolenou.

Charitě jsem tuto životní pomoc chtěla nějak oplatit. Již šestým rokem podporujeme přes Arcidiecézní charitu Praha indickou školačku Shreedevi v projektu „Adopce na dálku“.

 

* v současnosti individuální terapii pro klienty AD zajišťují převážně kliničtí psychologové při nemocnici VM

 

PŘÍBĚH PANÍ ZUZANY

Můj manžel měl vždy rád alkohol. Někdy jen pivko nebo dvě, jindy byl tak opilý, že nemohl ani chodit. Asi deset let našeho manželství se „docela dalo“. Bydleli jsme sice v dost stísněných podmínkách u manželových rodičů spolu se dvěma dětmi.  Nebylo to jednoduché, ale šlo to. O to víc jsem byla ráda, když jsme dostali obecní byt. Narodilo se nám vytoužené třetí dítě, byla jsem šťastná.

I můj manžel začal projevovat radost, jenže tak „trochu po svém“. V této době začal pravidelně pít. Každá moje snaha, aby přestal pít, byla „odměněna“ prohloubením nedůvěry ve vztahu. Každá hádka o alkoholu byla doplněna manželovým nařčením z mé údajné nevěry. Řekl mi hodně dalších věcí, které ani nemůžu opakovat. Pak, po vystřízlivění, vše popřel. Naše dvě starší děti od něj v té době také neslyšely nic moc hezkého. Sprostá slova a hanlivé nadávky lítaly vzduchem jen tak.

Tehdy jsem si uvědomila, že můj manžel je agresor, který si své počínání v alkoholovém opojení vůbec nepamatuje.  Alkohol neničí jen zdraví, ale i vztah. Radikální změna u mne nastala, když už jsem neměla co dát dětem. Tehdy jsem si uvědomila, že se z toho už sama nedostanu. Můj manžel byl v počátku vztahu skvělý, než se z něho stal Dr. Jekyll a pan Hyde. Původně hodný a starostlivý člověk a v opilosti bezcitná zrůda.

Byla jsem nakonec ráda, že mě ubytovali i s mými dětmi v azylovém domě. Najednou jsem byla v cizím městě, mezi cizími lidmi bez práce, peněz. Prostě sama. Po ohlédnutí zpět vím, že to rozhodnutí bylo dobré. Měla jsem štěstí. Po materiální stránce mi pomohla rodina a po psychické stránce pracovníci azylového domu. Patří jim velké DÍKY za jejich práci. Kdo stojíte před podobným rozhodnutím, neváhejte a jděte do toho!

Dnes mám práci, byt a hlavně velký klid a spokojenost na duši, že jsem vytáhla děti ze života, který jsem si pro ně nepřála. Proto doporučuji všem, kteří zažívají něco podobného: Nenechte si ubližovat a něco podnikněte! Třeba jen jeden počáteční telefonát a chuť něco změnit pomůže k lepšímu životu i vám.

Já díky Charitě Valašské Meziříčí a jejímu azylovému domu mám nový život. Jsou tu hodní lidé, kteří vám pomohou, ukážou vám, jaký život může být, když se budete snažit něco změnit. Po příchodu do azylového domu pak ještě následoval rozvod a jiné soudní tahanice. Teď mám práci, byt a klid.


A hlavně: Na mých dětech už dnes není vidět, že se kdysi bály.

 

PŘÍBĚH PANÍ ŽANETY

Stalo se to, už je tomu pár let. Ale pamatuji si vše, jako by to bylo dnes. Přestěhovali jsme se s manželem z města do vesnice, kde, jak jsme zjistili později, nesnášeli Romy. Měla jsem čtyři děti a s pátým jsem byla v pokročilém stádiu těhotenství. Zvenku vypadal náš pronajatý rodinný dům krásně. Byla tam předzahrádka s krásným živým plotem a vprostřed rostl velký košatý keř s červenými a růžovými květy. Na zahradu jsem byla pyšná. Rostlo tam dost ovocných stromů a také jahody.

V domě toho moc nebylo, 1+1. Malinká kuchyň, malá linka, kuchyňská bílá kamna. Pokoj byl o něco větší než kuchyně. Od rodičů jsme dostali nějaký nábytek, ledničku a postele. Narodila se nám pátá dcera, měla jsem pro ni vše připraveno a byla jsem šťastná. Začala jsem mít ale stále větší problém s vodou. Chodila jsem pro ni 60 m k pumpě. Nejhorší to bylo v zimě, když voda zamrzala. V té době nás navíc odpojili od elektřiny, protože majitelka domu neplatila, i když my jsme jí domluvené peníze dávali. Tehdy nám sociálka ještě finančně pomohla.

Pak ale lidé z okolí, pro které jsme byli jediná romská rodina široko daleko, na nás začali na sociálku hlásit různé věci, které nebyly pravda. Nejvíc se na tom podílela majitelka našeho domu, která měla značné problémy s alkoholem. Pak začala šikana a zaujatost ze strany lidí ze sociálky- pravidelné kontroly, které nakonec skončily odebráním dětí a jejich umístěním do dětského domova. I teď, když o tom přemýšlím, neudržím slzy, když si vzpomenu, že jsme se starali o děti, jak nejlépe jsme uměli a hlavně jsme je oba velmi milovali. Byla jsem v té době zralá na cvokárnu. Kdybych nebyla zase v jiném stavu, asi bychom se oba s manželem zabili.

Nedokázali jsme pochopit, proč se to stalo. Manžel měl v té době práci, já jsem byla na rodičovské dovolené, ale přesto jsme našemu okolí stále vadili, nejvíce majitelce „našeho“ domu. Když nám odebrali děti, odstěhovali jsme se k manželově rodině do Valašského Meziříčí. Ve zdejší Občanské poradně mi poradili, abych si podala žádost o službu azylového domu. Dostala jsem malý, ale útulný pokojík. Zvykla jsme si brzy, s pracovnicemi jsem si rozuměla. Některým jsem i několikrát plakala na rameni. Nejhorší pro mne bylo telefonovat dětem, chvíli je slyšet a pak položit sluchátko.

V azylovém domě jsem přivedla na svět i své šesté dítě, říkali mu „azyláček“. V azylovém domě se mnou všichni hodně soucítili, pomáhali mi přežít odloučení od dětí a také bojovat s úřady o návrat dětí zpět do rodiny. Viděli, že o nejmladší dítě se starám dobře. Moje matka se v té době ke mně otočila zády. Zpočátku jsem jí to nemohla odpustit, pak se mi to ale díky podpoře pracovníkům azylového domu podařilo.

Po roce přišly soudy o děti. Bylo jich několik a nebylo to jednoduché. Nakonec mi je opět vrátili do mé péče. Díky Bohu a azylovému domu. Pak jsem ještě dostala možnost prodloužit si pobyt v azylovém domě, abych se s dětmi opět sžila a zase se naučila samostatnosti. Dostali jsme větší pokoj. Azylový dům pro mne udělal moc. Dal mi domov, dal mi lásku. Dal mi porozumění. Dal mi zpátky mou rodinu. Moc děkuji všem. A díky Bohu za to, že azylový dům existuje.

 

PŘÍBĚH PANÍ ROMANY

"Je otevřeno, nemusíte zvonit", informuje mě snědý chlapec.

"Ale já jsem návštěva, víš, že sem nikdo cizí nesmí!"

Vejdu a udeří mě ta typická směsice pachů. Desítky jídel, žen a dětí, plen… Neumím to definovat, ale je to stejné jako před lety. Stoupám po schodišti, chodba, kancelář vedoucí, neubráním se dojetí ani touze po objetí. V hlavě se rozjíždí film starý dvanáct let…

JÁ -  nahrbená, nervy napnuté k prasknutí, za mnou vyjukaní synové, o jejichž pocitech jsem tehdy ani nechtěla přemýšlet. Neměla jsem sílu ani kapacitu zabývat se něčím nebo někým vyjma sebe. Jsem trochu pyšná, že jsem dokázala obelstít Tyrana a utéct. A taky netrpělivá, tolik netrpělivá, kdy už to všechno bude za mnou…

A dny se jen kutálely…Euforie ze svobody…, beznaděj…, jak na houpačce. Nahoře, dole, vlastně spíše častěji dole… Několik soudních stání o děti, věčné odvolávání z jeho strany, rozvodový soud, kde jsem za Zlobra byla já... A další soudy, tentokrát o byt, mnohem krutější než rozvodové tahanice…, potoky slz…, terapeutická i lidská pomoc v azyláku.

Po tříletém pobytu v azylovém domě další tři roky v podnájmu, dva synové a já v garsonce, on zůstává v mém 4+1…

JÁ -  rakovina, pak návrat do mého bytu, kde je stále on. JÁ  - bez vlasů, bez chuti žít… Už zase hraji divadlo, že nejsem… Dva roky… STOP!!!

JÁ NYNÍ -  Mám svůj malý byt. Jistě, jsem zadlužená, ale už ho nemusím potkávat. Dělám si, co chci. Chybuji, pochybuji. Žiju. Nějak. Hlavně, že je to za mnou. Boj s psychopatem je dlouhý, až moc dlouhý.

Kolikrát si říkám, zda bych do toho šla znovu. Chce se mi říct NE. Ale proboha!!! Nakonec by mě zabil nebo dohnal k sebevraždě! Udělat první krok bylo tak těžké, ale bylo KAM.

S hlubokou úctou a vděčností  R.

 

PŘÍBĚH PANÍ JANY

Do azylového domu ve Valašském Meziříčí jsem se dostala díky své vlastní žádosti, a to z důvodu domácího násilí. Byla jsem z jiného města a potřebovala jsem právě proto možnost ubytování kdekoli jinde než v místě bydliště. Má kurátorka mi nabídla VM, já souhlasila a mohla jsem se v podstatě ze dne na den nastěhovat.

Velice mile mě tato skutečnost překvapila, jelikož jsem nečekala, že to půjde tak rychle a že přístup pracovníků AD bude tak milý, adekvátní a profesionální. Po pár týdnech pobytu jsem se aklimatizovala, začala spolupracovat a využívat nabízené možnosti. Opravdu vzhledem k mým předchozím zkušenostem se sociálními pracovníky a úřady jsem se nestačila divit, že přístup ke mně v AD ve VM byl tak… prostě fajn... nenapadlo mě jiné slovo. Občas mi to bylo až podezřelé a nepatrně schizofrenicky jsem je podezírala, že na mě něco šijou, že mě uchlácholí a pak… nevím co, ale něco špatně. Za nějaký čas mi došlo, že slyším trávu růst :-) a že mi nelžou, ani záměrně nepodávají dezinformační balíčky… :-)

Musím říct, že mi pobyt a spolupráce s pracovníky AD velmi pomohl. Jak po psychické stránce, tak i po materiální. Našla jsem si zaměstnání, požádala o byt, začala řešit dluhovou situaci a po dvanácti měsících pobytu v AD jsem nyní spokojenou nájemnicí garsonky, hrdou matkou desetiletého syna a myslím si, že i minimálně o 70% sebevědomější slečnou (stále slečnou :-( ). Snažím se začít žít klidný, naplňující život. Před pobytem v AD jsem nikdy neměla sama svůj byt, bydlela jsem pouze na ubytovnách nebo v bytech svých krátkodobých partnerů. Také jsem nadměrně užívala drogy a alkohol, dnes už skoro ani nekouřím cigarety.

Bude to dva roky, co mám tentýž byt. Posunula jsem se díky vstřícnému postoji a pomoci nabízených služeb AD a jsem za tuto možnost velmi vděčná. Samozřejmě, že je pouze na každém z nás, co si v životě vybereme, ale někteří z nás potřebují pomoct s utříděním priorit. A myslím, že se mi to díky AD povedlo. Teď mi už jen zbývá toho využít a správně použít.

 

PŘÍBĚH PANÍ IRENY

Do azylového domu jsem se dostala proto, že jsem matka samoživitelka a nemám žádné příbuzné. Mám jednu dceru. Otec mojí dcery zemřel, než se malá narodila. Dcera byla často nemocná a já jsem kvůli tomu přišla o práci a pak i o bydlení. Na úřadě ve městě, kde jsem původně bydlela, mi příliš nepomohli. Jedinou pomocí a nadějí byl odchod do nějakého azylového domu. Jenže dostat se do něj nebyla úplná hračka. Byla jsem ráda, že mne vzali do Azylového domu pro matky s dětmi ve Valašském Meziříčí.

Byla to pro mne velká úleva, když mi zavolali, že můžeme s dcerou nastoupit. Bála jsem se cesty do neznáma, ale věřila jsem, že to pro nás bude nová šance. Byt v azylovém domě, který nám byl přidělen, byl sice malý, ale útulný, s vlastní koupelnou a WC, což bylo fajn. Azylový dům mi dal především střechu nad hlavou. Dcera se tu také dostala na lepší školu, kde zjistili, že je literárně nadaná. Dostala jsem šanci na domov, neboť jsem s přispěním služby azylového domu získala byt, a to je k nezaplacení. Azylový dům mi dal velkou šanci na lepší život. MOCKRÁT VÁM VŠEM Z AD DĚKUJI.