Příběhy
PŘÍBĚH PANÍ VERONIKY
Veronika byla podle svých slov vždy ambiciózní, sebevědomá, chtěla být úspěšná. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by se u ní mohlo objevit duševní onemocnění, které jí obrátí život naruby.
Střední školu absolvovala s dobrým prospěchem, poté se dostala na vysokou školu, kde měla taktéž dobré výsledky. Dařilo se jí i v osobním životě. Ještě na střední škole potkala přítele, s nímž byla šťastná. Krize nastala, když byla ve třetím ročníku na vysoké škole. Tehdy se s ní přítel rozešel, což velmi těžce nesla. Nebyla schopna se soustředit na studium a následkem toho se jí nepodařilo obhájit bakalářskou práci. Pocity beznaděje narůstaly, propadala panice, začal se jí hroutit její svět. Najednou se cítila bezmocná a opuštěná s nejasnými vyhlídkami do budoucna.
V té době se začaly projevovat příznaky její nemoci, které pociťovala stále intenzivněji a zanedlouho poté se ocitla v psychiatrické nemocnici. Na toto období nerada vzpomíná.
Po ukončení léčby navázala spolupráci s psychologem, od kterého se jí dostalo podpory, jež podnítila její snahu dokončit vysokou školu. Bakalářskou práci na jiné téma na druhý pokus úspěšně obhájila a po absolvování přijímacích zkoušek pokračovala v navazujícím studiu v Brně, kde si současně našla práci, aby náklady spojené se studiem a bydlením zafinancovala. Rodiče s tím nesouhlasili, měli obavy z relapsu nemoci. Ona cítila, že kdyby upadla do pasivity, jejímu stavu by to neprospělo. Jediný, kdo jí podle jejích slov věřil a ve studiu podporoval, byla její babička.
Následkem stresu a napětí v práci, kdy nedokázala čelit útokům svého přespříliš ambiciózního kolegy, se však nemoc opět vrátila. Veronika se tak znovu ocitla v psychiatrické nemocnici a byla nucena přerušit studium. Poté byla rok a půl doma, pobírala invalidní důchod, našla si nového přítele. Stále jí však zbývalo hodně volného času, který nedokázala smysluplněji využít. Nová naděje opět se vrátit ke společenskému a v rámci možností plnohodnotnému životu svitla Veronice poté, co jí psychiatr doporučil spolupráci se Sociální rehabilitací Amika. Zpočátku měla pochybnosti, zda jí služba může být skutečně prospěšná. Tyto pochybnosti však definitivně rozptýlila její kamarádka z psychiatrické nemocnice, která v té době měla již se službou osobní zkušenost. Díky Amice se Veronice začaly otevírat nové možnosti. Naučila se smysluplně využívat volný čas, navázala nová přátelství, postupně se navracela ke společenskému životu. Pracovala na pravidelném posilování kognitivních funkcí, které byly vlivem nemoci a následné léčby oslabeny. Získala i práci v chráněné dílně.
Poté přišla další životní zkouška, když jí tragicky zemřel její přítel. Veronice tak začaly opět těžké chvíle. Nejenže byla nucena se vyrovnat se smrtí přítele, ale také musela čelit útokům ze strany jeho rodiny při vyřizování pozůstalosti. Za podpory Amiky a dalších odborníků se jí však podařilo tuto těžkou situaci překonat.
Nyní Veronika buduje vztah s novým přítelem, za kterým se přestěhovala do Prahy. Ještě před změnou bydliště se jí v Praze podařilo s podporou služby najít práci. K sepsání životního příběhu ji kdysi motivovala babička, které Veronika touto cestou děkuje. Veronika je vděčná pracovníkům Sociální rehabilitace Amika, která jí dle jejích slov babičku do určité míry nahradila ve smyslu podpory. Všem, kteří mají zkušenost s psychickým onemocněním, Veronika vzkazuje, že lze znovu nalézt smysl života a s pomocí odborníků ho zvládat i s duševní nemocí.
PŘÍBĚH PANA LUKÁŠE
S Lukášem jsme se potkali koncem léta 2020 v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, kde byl hospitalizovaný. Tam jsme pravidelně dojížděli na setkání s pacienty a jejich ošetřujícími lékaři.
Setkání probíhala v rámci projektu Multidisciplinarity, který vychází z Reformy psychiatrické péče. Jejich cílem bylo efektivně podpořit pacienty v průběhu hospitalizace a navázat s nimi spolupráci, která by pokračovala i po jejich propuštění domů.
Lukáš působil již na první pohled jako velmi citlivý, vnímavý a inteligentní mladý muž. Zároveň však bylo zjevné, že jej silně psychicky zasáhlo nedávné úmrtí matky. Doma na něj čekal otčím, se kterým nenacházel společnou řeč. Ne zřídka se stávalo, že otčím v opilosti Lukáše fyzicky napadal. Z toho pramenil jeho strach vrátit se domů. Mimo to měl Lukáš jen minimální finanční prostředky, dluh na zdravotním pojištění.
Ještě za doby jeho hospitalizace a za podpory služby Sociální rehabilitace Amika se podařilo s pojišťovnou dojednat splátkový kalendář a podat žádost o bydlení v Domě na půl cesty.
Po návratu z nemocnice, byla už dojednána prohlídka bytu, kde Lukáš našel svůj prostor pro sebe. S pomocí Sociální rehabilitace Amika si zařídil vše potřebné, nakoupil jídlo a hygienické potřeby, aby ve svém bytě mohl samostatně a plnohodnotně žít.
Lukáš začal docházet na skupinové aktivity Amiky, kde měl možnost se poznat s ostatními klienty. Postupně se osměloval a přestával se bránit společenskému kontaktu.
Jeho životní cesta není úplně přímočará, potýká se stále s důsledky neutěšené sociální situace jeho původní rodiny, které měly od dětství vliv na jeho psychiku. Tyto výchozí podmínky ale za podpory služby překonává, pravidelně splácí dluh na pojištění, snaží se řešit situace, které mu život přináší.
Kdybychom nenavázali spolupráci ještě v nemocnici, pravděpodobně by se k nám Lukáš nikdy nedostal. Většině lidí s duševním onemocněním, zejména při zhoršení jejich psychického stavu, trvá dlouhou dobu, než jsou schopni důvěřovat někomu jinému.