K zamyšlení…

Období, kterým si nyní všichni procházíme, působí na každého z nás jinak. Někdo z Covidu strach nemá, někdo má obavy kvůli sobě, kvůli rodičům, rodině. Práce s klienty přináší určitá rizika nejen pro nás, ale i pro ně samotné. Přesto všechno musím sama za sebe říct, že toto období je pro mě velkým přínosem.

Je to čas, kdy jsem si spoustu věcí uvědomila. Nouzový stav pro sociální služby znamená mimo jiné i to, že můžeme poskytnout klientům činnosti, které jsou nad rámec běžných úkonů, co by služba běžně nemohla dělat a hlavně nedělala.

Ve službě jsme si procházeli náročnou situací, kdy z běžného klienta služby se během týdne stal klient pečovatelské služby. Naráželi jsme na systém, kdy pečovatelská služba má pořadníky, dobrovolník tuhle činnost s největší pravděpodobností nezvládne.
A co to pro nás teda znamená? Budeme poskytovat koupání, přebalování, úklid domácnosti? Je tohle přesně ten nouzový stav, že my tohle můžeme poskytnout, i když nám to zákon neumožňuje? Ptám se, kde je hranice zákona a kde je důstojnost člověka, který je v takových podmínkách, a nemá mu kdo poskytnout pomoc, kterou nezbytně potřebuje?

Pro službu velké dilema. A právě v této situaci jsem si uvědomila, že můj podřízený předčil svého vedoucího, tedy mě. Doprovázel klienta až do jeho smrti, podal mu pomocnou ruku, zachoval jeho důstojnost, nabídl mu svoji přítomnost. Obdivovala jsem, jak „můj“ pracovník dokázal klienta přebalovat, převlíkat postel a hlavně být s ním, až do jeho konce, i když mu to jeho pracovní náplň neříká.
Uvědomila jsem si, jak pro klienta bylo důležité, že tam s ním „někdo“ byl, i když už ke konci kvůli velkým bolestem moc nevnímal. Uvědomila jsem si, že každý z nás má své limity, které je dobré znát, přiznat si je a pracovat s nimi. Uvědomila jsem si, jakou výhrou a přidanou hodnotu pro mě je „můj“ pracovník, který se stal moji velkou inspirací, motivací, důvodem k zamyšlení, ale i nadějí, že tahle práce má a bude mít smysl.

A co to pro mě jako pro vedoucí sociální služby znamená? Jsem ráda a vděčna za to, že takové lidi znám a mám je v týmu. Velmi si jich vážím. Taky jsem si uvědomila, že je není možné brát jako samozřejmost.
Marky, velké díky.

Bc. Jana Hasalíková, DiS. 
vedoucí Sociální rehabilitace ATTA