Odcházení na Valašsku

Stává se, že člověk „řeší“ jednu věc, aniž by si v tu chvíli uvědomil, že někde svým chováním a konáním pomáhá. Ne jinak je tomu při práci s lidmi. Ne vždy jsou zapotřebí vznešená slova a skutky. Mnohdy „stačí“ jen být nablízku. Samotné bytí s někým, kdo se necítí zrovna nejlépe, je to nejvíc, co člověk může tomu druhému v tom okamžiku dát. Vedoucí odlehčovací služby o tom ví své…

V denní praxi odlehčovací služby, kde pracuji, se často stává, že se ozve rodinný příslušník, který řeší náhlé zhoršení stavu blízké osoby. Tak tomu bylo i v případě 96-ti leté paní, kterou měla dcera již několik let u sebe doma. Tento případ byl mimořádný z toho pohledu, že jsem při první návštěvě s kolegyní sociální pracovnicí zjistila, že paní stojí pravděpodobně v terminálním stádiu, nedaleko vlastního konce života.

Paní ležela ve velmi zanedbaném stavu v lůžku. Dcera říkala, že takto lehla před několika dny a že péči o ní sama nezvládá. Do té doby byla paní prý ještě chodící, a i když potřebovala pomoci se vším, situace se dala zvládnout. Paní nejevila známky nemoci, pouze přestala chodit, odmítala jíst a postupně více spala, než byla vzhůru. Dcera vůbec netušila, v jaké situaci se nachází, měla pocit, že maminka je pouze přechodně nemocná.

Sledovala jsem velmi pozorně projevy staré paní. Nebyla při vědomí a v mrákotném polobdění vyžadovala co chvíli podání vody. Pravidelně otáčela hlavou ze strany na stranu, rysy tváře byly stažené a tělo měla zkroucené v nepřirozené poloze, chvílemi hlasitě naříkala. Dcera očekávala pomoc s hygienou, protože té se maminka v polo vědomí bránila nevybíravým valašským klením, a také radu, jak zlepšit stav maminky. V tuto chvíli jsem volila variantu nejdříve jemně dceři sdělit svůj náhled a vysvětlit jí, že by měla zavolat na návštěvu lékaře, aby jí potvrdil nebo vyvrátil můj odhad a doporučil možnosti postupu. Zabývaly jsme se i variantou zavolání rychlé záchranné služby a dcera ji odmítla proto, že si chtěla maminku nechat doma a tušila, že by se z nemocnice již nemusela vrátit. Zároveň také nechtěla volat praktického lékaře, protože s ním neměla dobré vztahy a maminka byla prý celý život zdravá. V rodině se vždy umíralo rychle a lékaři nebyli zapotřebí.

Nabídla jsem tedy dceři, že jí pomůžeme uvést maminku do lepšího fyzického stavu a počkáme pár dní, jak se bude situace vyvíjet. Dcera se držela varianty, že se stav sám od sebe zlepší, tak, jak to již několikrát před tím zažila.

V tuto chvíli jsem věděla, že nejlepší bude udržet s rodinou kontakt pomocí péče o maminku a dceru postupně, tak jak bude situace plynout, doprovázet tím, co přijde. Začala jsem tedy umýváním staré paní a s ním spojenými masážemi a mírnou mobilizací těla tak, aby se postupně svaly ztuhlé ležením bez pohybu uvolnily. Dceru jsem naučila vyměňovat inkontinenční pomůcky tak, aby manipulace nebyla bolestivá a paní zůstávala v čistotě. Podařilo se také upravit lůžko. Paní se s každou návštěvou více uvolňovala, tvář se rozjasňovala. Jemné doteky a pronášená laskavá slova pomalu tlumily přívaly nadávek a situace byla klidnější. Zároveň ubývaly i ostatní slovní projevy k dceři a paní jedla a pila stále méně, až přestala jíst úplně a také již neotevírala oči.

Návštěvy spojené s úkony hygieny jsem využívala k rozhovorům s dcerou. Její důvěra rostla asi tím, že péči byla přítomná, pomáhala mi s ní a měla možnost vidět, jak s její maminkou zacházím. Myslím, že vnímala úctu, kterou jsem do péče vkládala.

Dcera se postupně začala v situaci lépe orientovat a také hovořit o maminčině nelehkém životě v horské vesničce v zapadlém koutě státu. Paní se narodila v roce 1925 a pocházela z deseti sourozenců. Jak říkala dcera, na Valašsku byla děvčata dobrá „iba na robotu“, takže maminka byla od mala zvyklá dřít v hospodářství a starat se o mladší sourozence. Sňatek jí domluvili rodiče s mužem, se kterým se skoro neznala, manželství bylo však vydařené a šťastné. Záhy po smrti rodičů začala hospodařit na zděděném statku spolu se svým manželem. Byli kulaci a museli proto odvádět ze statku obilí, maso a vajíčka. Samotným jim toho mnoho nezbývalo. Vnímala jsem, že dcera mluví o mamince s hrdostí a láskou. Podporovala jsem ji ve vzpomínání a své otázky zaměřovala na to, z čeho její rodiče, a hlavně maminka čerpali podporu v těžkých chvílích. Dcera se rozhovořila o tom, že paní byla zbožná. Chodila pravidelně každou neděli do kostela. Byl to pro ni důležitý rituál, příležitost k modlitbě, ke zpěvu a setkání s ostatními věřícími sousedy. Lidé v okolí si ji vážili pro její pracovitost, odolnost a ochotu pomáhat, a proto měla v kruhu věřících pevné postavení.

Dcera si postupně vzpomněla na různé drobné detaily ze života své matky, a tím, jak o ní mluvila a životní příběh postupně nabíral plasticitu a úplnost, tak sama od sebe začala mluvit o tom, že ví, že její maminka odchází. Trávila u ní celé poslední dny, držela ji za ruku a promlouvala k ní. Maminka jí občas odpovídala, nebo ji pouze něžně oslovila „Mařenko“.

Protože jsem viděla, že situace po určitém prvotním impulzu plyne přirozeně vlastní cestou a naše rozhovory na sebe plynule navazují, pokládala jsem ve vhodných situacích otázky, které pomáhaly dceři nalézat v situaci orientaci, smysl a řád. Jelikož jsem z rozhovorů již znala religiózní založení maminky, ptala jsem se dcery na její vlastní vztah ke spiritualitě a transcendentním hodnotám, které by jí mohly pomoci tuto situaci zvládnout. Dcera se mnou otevřeně sdílela své myšlenky a pocity a tím, že o nich hovořila, nakonec našla sílu poradit si i v praktických věcech.

Oslovila vzdáleného příbuzného, kněze, aby se za maminku, kterou byl naposledy navštívit krátce předtím na její narozeniny, modlil. Těsně před smrtí maminky se na její výzvu sjela celá žijící rodina a okamžik smrti staré paní nastal v kruhu rodiny. Mne nakonec poprosila, abych jí pomohla maminku naposledy umýt a obléci do svátečního. Když jsme se potom loučily, řekla mi krátkou větu: „Víte, já jsem konečně pochopila, že smrt je součástí života, že k životu patří." V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme za ten krátký čas spolu ušly kus cesty, a že jsme obě o něco více dozrály.

Během celého krátkého příběhu jsem si byla vědomá, že vlastně pečuji o dvě osoby. O maminku, se kterou jsem již mluvit nemohla, ale mohla jsem jí způsobem, jakým jsem o ni pečovala, dát pocit potřebného klidu a bezpečí. A dále o dceru, kterou jsem doprovázela celým procesem a rozmlouváním s ní a později spíše nasloucháním a občasnou položenou otázkou jsem jí umožňovala celým procesem projít, aniž by se cítila osamělá a ztracená. Dcera měla možnost uzavřít životní příběh své matky tak, jak si jej přála pamatovat, a připravit se na pocit ztráty přítomnosti člověka, který pro ni mnoho znamenal.

Bc. Anna Žáčko, vedoucí Odlehčovací služby

Činnost této tolik potřebné služby můžete podpořit ZDE.