I cesta může být cíl…

Když začala válka na Ukrajině, tak nikoho ani ve snu nepadlo, co všechno s sebou tento konflikt přinese. Nyní už to víme a poznání je to opravdu velmi bolestné. Tato „speciální operace“ přinesla úplně všechno, co si jen můžeme pod destrukcí představit. Skutečný rozsah důsledků je širokospektrální. Zničená země, padlí vojáci, rozbité rodiny, ekonomická krize v dalších zemích, nedostatek základních věci pro ty, kteří zůstali v bojových územích a především ohromný počet uprchlíků, kteří se vydali hledat nový domov. Opustili vše, aby si zachránili život. Jednalo se především o maminky s dětmi a starší rodinné příslušníky, protože ti nemohli ani zůstat, ani bojovat… A přišli i k nám do Valašského Meziříčí a začali tady svoji novou životní etapu. Pro někoho přechodnou, pro někoho definitivní. A protože se ocitli v úplně nové rovině svého fungování, tak mnozí využili nabídku podpory od úřadů, organizací a také sociálních služeb. A právě od této chvíle se začala psát spolupráce mezi ATTOU, což je služba sociální rehabilitace, a uprchlíky z Ukrajiny, kteří zde začali žít. Přicházeli do naší služby a požádali o podporu při řešení různých záležitostí, vztahujících se k jejich obyčejnému životu. Začali jsme spolupracovat na hledání bydlení, práce, do jaké školy lze děti umístit a také, kde je možné najít lékařskou péči. A to nejen pro děti, ale také pro dospělé, protože mnozí přijeli a cestou onemocněli, nebo se již na Ukrajině léčili a nyní bylo třeba na tuto léčbu navázat. A je pravdou, že přišli i ti, kteří vědí, že se jejich život chýlí ke konci a chtěli poslední dny strávit v blízkosti svých nejbližších – dětí a vnuků.

Práce s touto cílovou skupinou by pro nás byla mnohem komplikovanější, kdybychom neměli kolegyni Dorotku, která umí plynně rusky, a proto byla schopna našim klientům vše nejen vysvětlit, ale také přeložit. A tento překlad byl mnohdy velmi náročný, protože obsahoval skutečnosti, které v sobě měly jistou definitivu konkrétní nemoci. Právě Dorotka musela například sdělovat, že se léčba zastavuje, protože není šance na zlepšení, že se blíží konec a bylo by vhodné popřemýšlet, jak si chce konkrétní osoba poskládat své poslední dny, že výsledky nedopadly dobře a podobně… I přes veškerou podporu, kterou jsme jí jako tým dávaly, byla na tyto mimořádné okamžiky úplně sama. Byla to právě ona, kdo byl nablízku ve chvílích, kdy se rodiny začaly domlouvat, co tedy bude dál a mlčky sdílela nepřenosnou bolest těch, kteří vědí, že se jejich čas chýlí ke konci. A ta jejich bolest je o to větší, že do naší země přicestovali jen s částí rodiny a další zůstali doma. A tak touha je ještě jednou uvidět je logickým vyústěním myšlenek, které jdou hlavou. Vidět děti, vnuky, rodný dům, město. I když s velkou nejistotou, že se to třeba nepodaří.

Po celý jeden rok Dorotka doprovázela svoji onkologicky nemocnou klientku a spolupracovala také s její rodinou. A právě tato paní se dozvěděla, že její nemoc je tak progresivní, že je pouze otázkou několika týdnů, možná měsíce, než vše skončí. A tehdy poprvé vyslovila nahlas, že má už jen jediné přání – odjet na Ukrajinu za synem, uvidět svoje další vnoučata a zemřít tam, kde je její domov. Přiznám se, že nás tato myšlenka nepřekvapila, protože byla zcela pochopitelná, ale je vůbec v našich silách splnit toto přání a je to vůbec realizovatelné? Od tohoto okamžiku se rozjela „akce“  naplno. Byla oslovena Asociace samaritánů České republiky, a to konkrétně jejich aktivita, která se jmenuje – Sanitka přání. Prvotní jednání probíhala v kontextu toho, zda jsou vůbec ochotni o tom přemýšlet, poté zda je to vůbec realizovatelné a nakonec, ve kterém termínu. Den odjezdu nastal 13. 3. 2023 a na cestu se připravila nejen naše klientka, ale také její manžel, který s ní chtěl být až do samého konce. Jak těžké bylo loučení s jejími vnučkami, které s ní žili po celou dobu v jednom bytě, není třeba popisovat, ale zároveň to byla chvíle plná naděje. Ale bylo třeba vyrazit, protože nebylo vůbec jisté, zda klientka tuto cestu přežije. Ve 20:00 proběhla poslední společná schůzka - vysvětlení všech nezbytných informací, popis toho, jak vše bude probíhat a jaký je časový plán. K dispozici byli dva záchranáři, kteří se budou střídat v řízení a zároveň v péči o oba manžele. A pak se koncová světla sanitky ztratila a po 2746 km  dojela na místo určení. Cesta trvala celkem 39 hodin a paní se návratu dožila. 

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří v celé akci nějak kooperovali, ale především můj dík patří kolegyni Dorotce, která v tomto příběhu provázané lidskosti a profesionality ukázala, jak silná je to osobnost. Jen ona ví, kolik jí to stálo sil a za to jí patří naše velké poděkování.

Jana Hasalíková, vedoucí služby