Evangelium stvoření / Laudato si´

Chceme-li doopravdy rozvíjet ekologii, která nám umožní napravit všechno, co jsme zničili, pak nesmíme přehlížet žádné vědecké odvětví a žádnou formu moudrosti – ani tu náboženskou. V druhé kapitole, která je nazvaná Evangelium Stvoření, papež František vysvětluje, jak víra v Boha nabízí křesťanům a částečně i jiným věřícím motivaci k péči o přírodu a ty nejzranitelnější bratry a sestry. Křesťané si uvědomují své ekologické závazky, které plynou z jejich přesvědčení.

Často jsou proti židovsko- křesťanskému myšlení vznášena obvinění.  Historik Lynn White říká, že křesťanství postavilo člověka do centra dění. Lidé vedou zápas o svůj věčný život a všechny ty hory, motýli, lesy a potoky jsou pouze kulisou, na které nezáleží. Také biblický příběh o stvoření a podmanění si země (srov. Gn 1,28), údajně podporuje neurvalé vykořisťování přírody, protože představuje lidskou bytost jako vládce a ničitele. To však není správná interpretace Bible, jak ji chápe církev. Je důležité číst biblické texty v jejich kontextu a pamatovat, že nás také vybízejí k obdělávání a ochraně zahrady světa (srov. Gn 2,15). Křesťanství naopak odvrací soustředěnost na člověka, a směřuje ji k Bohu, tedy i na všechno Boží stvoření. Pokud by šlo pouze o vlastní spásu, byl by to sobecký kalkul. Benedikt XVI. říká, že máme dělat dobro, protože je dobré – není jiný důvod. Láska je nezištná a neuplatňuje se k dosažení jiných cílů.

Bible nás učí, že každá lidská bytost je stvořena z lásky a je učiněna k Božímu obrazu (srov. Gn 1,26). Toto tvrzení ukazuje na nesmírnou důstojnost každého člověka, který není jen něco, nýbrž někdo. Pokud sebe definuji jako opici, shluk buněk či konkatenaci atomů, můj život nemá valný smysl. Ale pokud jsme byli počati v Božím srdci, naše hodnota je obrovská. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nezbytný. „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě (Jer 1,5).

Bylo by však chybou myslet si, že jiné živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolné nadvládě člověka, pouhý předmět zisku a zájmu.  Už sv. František z Assisi si uvědomoval, že Bůh je stvořitelem nejen lidské rodiny, ale také celého stvoření. Země je náš společný domov, za který máme zodpovědnost. Každý tvor má svůj úkol a žádný není zbytečný. Příroda však nemá hodnotu pouze užitečnou, ale také mystickou. Od těch nejširších panoramat až k nejnepatrnějším formám života je stálým zdrojem úžasu a úcty, a je tak odleskem Boží slávy. Každý další vyhynulý druh, kterého člověk zničí, umenšuje Boží sebezjevení člověku. Jako bychom ztratili střípek zrcadla, skrze který můžeme nazírat Boží krásu.

Pocit vnitřního spojení s ostatními bytostmi přírody nemůže být autentický, pokud nám v srdci zároveň chybí něha, soucit a starost o druhé lidi. Ten, kdo bojuje proti obchodu se zvířaty, jimž hrozí vyhynutí, nemůže zároveň zůstat lhostejný vůči obchodování s lidmi, nestarat se o druhé anebo nemůže být odhodlán zničit druhého člověka, který mu není vhod. Měla by nás rozhořčovat enormní nerovnost, která existuje mezi námi lidmi. Stále tolerujeme, že někteří se cítí více lidmi než druzí, jako by se narodili s většími právy. Nevšímáme si, že zatímco jedni se řítí do ponižující bídy bez reálných možností na zlepšení, druzí nevědí, co dělat se svým majetkem a zanechávají za sebou takové množství odpadků, že kdyby tak činili všichni, zničilo by to planetu.

Všechno je propojeno a je přirozené, že se péče o životní prostředí pojí s upřímnou láskou k lidským bytostem a s neustálým nasazením za řešení problémů ve společnosti.

Mgr. Kateřina Kolajová, pastorační asistent