Jak se zorientovat a jak jednat / Laudato si´

V páté kapitole papež František nastiňuje cesty dialogu, které nám mohou pomoci dostat se ze sebedestruktivní spirály, do níž se propadáme.

Již od poloviny minulého století se podařila prosadit tendence vnímat planetu jako vlast a lidstvo jako národ, který obývá společný dům. Světové ekologické hnutí již ušlo dlouhou cestu a díky velkému nasazení se environmentální otázky stále častěji dostávají do veřejných jednání a trvale zvou k nadčasovým úvahám. Světové ekologické summity posledních let však na tato očekávání nebyly schopny odpovědět, a to kvůli nedostatečné politické rozhodnosti. Podařilo se vyjednat několik úmluv a zavést některá opatření např. o nebezpečných odpadech nebo o obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy, avšak co se týče klimatické změny, jsou výsledky velmi skromné. Přestože byly vypracovány akční programy, dohody nefungovaly, protože nebyly zřízeny adekvátní kontrolní mechanismy, které by pravidelně ověřovaly a sankcionovaly jejich nedodržování. Také náklady a opatření, která přispívají ke změně, musí být rozdílná. Nelze ukládat stejné závazky rozvojovým zemím s malými zdroji, stejně jako těm průmyslovým. Země, které profitovaly z pokročilé industrializace za cenu enormních emisí skleníkových plynů, mají větší odpovědnost přispět na řešení problémů, které způsobily.

Přesto, nemůže žádný stát přenášet svou povinnost dál, ale sám se musí starat o plánování, koordinaci, dohled a ukládání sankcí v rámci vlastního teritoria. Meze, které má ukládat zdravá společnost se týkají předvídavosti, adekvátní regulace, dozoru nad aplikací norem, boje proti korupci a účinné kontroly. Papež varuje před populismem a poukazuje na to, že skutečná politická velikost se projevuje tehdy, když se v těžkých chvílích jedná na základě velkých principů a myslí se na dlouhodobé společenské dobro. Jelikož se právo z důvodu korupce někdy jeví jako nedostatečné, apeluje na společnost, která prostřednictvím nevládních organizací a občanských sdružení musí nutit vlády, aby tvořily přísnější normy, postupy a kontroly. Také je nutná politická kontinuita, a proto nelze měnit politiku související s klimatickou změnou a ochranou životního prostředí pokaždé, když nastoupí nová vláda.

Papež také vyzývá k vytvoření poctivých a transparentních procesů rozhodování, které by umožnily rozlišit, které podnikatelské iniciativy povedou k opravdovému integrálnímu rozvoji. Analýza environmentálního dopadu by neměla následovat až po vypracování výrobního projektu, plánu či programu, ale musí se s ní pracovat hned od počátku. Měla by se položit řada otázek: Za jakým účelem? Z jakého důvodu? Kde? Kdy? Jakým způsobem? Jaká jsou rizika? Za jakou cenu? Kdo platí náklady? Např. Víme, že voda je omezený a nepostradatelný zdroj, který představuje základní právo. Proto přesahuje každou jinou analýzu environmentálního dopadu v nějaké oblasti.  

Jakékoliv technické řešení však nemůže vyřešit závažné problémy lidstva, pokud lidstvo ztratí směr a zapomene na ušlechtilé důvody, které umožňují vzájemné soužití, oběť a dobrotu. Většina obyvatel planety se prohlašuje za věřící, což by mělo vést k tomu, aby vstupovali do vzájemného dialogu zaměřeného na péči o přírodu, na obranu chudých, na budování sítě vzájemné úcty a bratrství. Je důležité apelovat na věřící, aby žili v souladu se svou vírou. Nezbytný je však také dialog mezi samotnými vědami, stejně tak jako mezi různými ekologickými hnutími. Papež ve své encyklice vybízí nás všechny, abychom mysleli na společné dobro a kráčeli po cestě dialogu.

Mgr. Kateřina Kolajová, pastorační asistent