Jeden den sociálního pracovníka v TERÉNNÍ SLUŽBĚ DOMINO

Jak vypadá typický den sociálního pracovníka v jednotlivých službách naší Charity?
Dnes vám ho představí Katka Pekárková, sociální pracovnice Terénní služby Domino.

Do Terénní služby Domino jsem přišla před cca rokem a půl tak trochu neplánovaně, díky životním okolnostem. O sociální práci na ulici – streetwork jsem se zajímala už při studiu, kdy jsem měla možnost i v této službě pracovat a to se zaměřením na děti a mládež. Potom jsem se však dostala k práci v poradně pro lidi v těžké životní situaci, která mi byla hodně blízká, a proto mě nenapadlo, že se k ní někdy vrátím. Ze začátku jsem se i trochu bála, i já jsem měla zřejmě vůči lidem bez domova předsudky. Ale musím říct, že jsem sama překvapena, jak mě vše baví. Vedle klientů a práce samotné na tom mají zásluhu i moji kolegové. Vedoucí naší služby je Jaroslav Došek a v týmu máme dále dva zkušené terénní pracovníky v sociálních službách. Pro ORP Valašské Meziříčí je to Vanlentyn Aleksyeyevets a pro ORP Rožnov pod Radhoštěm Milan Goláň.

Jak vypadá můj pracovní den?

Ráno přijíždím do práce většinou v půl sedmé. Protože máme kancelář v prostorách, kde sídlí další dvě služby (Denní centrum a Noclehárna), už při vystoupení z auta se potkávám s některými klienty, se kterými se pozdravíme a prohodíme pár slov. Všímám si toho, kteří lidé zde jsou a kteří naopak ne, tzn. spí venku. Později si potřebné informace doplníme od pracovníka noclehárny. Je to pro nás důležité vědět zejména v zimním období, kdy těm, co spí venku, hrozí vážné zdravotní problémy nebo umrznutí. Jsem za tuto spolupráci vděčná a taky je pěkné se s kolegy z jiných služeb potkat.

V kanceláři se setkávám s vedoucím Jardou, se kterým mám možnost řešit organizační záležitosti služby a vše, co potřebuji. Dále využívám čas na přípravu na daný den, pročítám si zápisy a seznamuju se tak i s tím, co řeší kolega Milan v Rožnově, který tam funguje hodně samostatně. Snažím se najít si i chvilku k přemýšlení o práci i o jednotlivých klientech a taky o tom, na co se u kterého člověka více zaměřit. Okolo půl osmé přichází do kanceláře kolega Valentyn. Ten vždy dělá ranní obchůzku některých míst, kde naši klienti přespávají. Předává nám informace o tom, jak to „v terénu“ vypadá, příp. koho, kde a v jakém stavu potkal. I na základě toho se s kolegy domlouváme na tom, čemu se budeme dnes věnovat.

Do kanceláře mají dále možnost v čase mezi sedmou a devátou hodinou přicházet klienti a řešit vše, co potřebují. Tuto možnost pak nabízíme i v odpoledním čase od jedné do tří hodin. Ráno toho využívají většinou ti, kteří zrovna přespávají na noclehárně, odpoledne zase ti, kteří nocují venku nebo se kterými se přes den potkáme a domluvíme si schůzku. Nejčastěji přichází kvůli úředním záležitostem – vyřízení OP, registrace na ÚP nebo dávky pomoci v hmotné nouzi. Nebo žádají o hmotnou pomoc – zejména oblečení a potraviny. Někdy si však přijdou jen popovídat o tom, jak se jim daří. Protože naše služba vychází z principů kontaktní práce, je velmi důležitý i tento čas, kdy na první pohled neřešíme nic konkrétního. Upevňuje důvěru a my si při něm „mapujeme“, jak na tom daný člověk zrovna je (např. jestli se „drží“ a využívá služeb noclehárny a DC, jestli má brigádu nebo řeší nějaký zdravotní problém apod.).

A jak vypadá samotná práce v terénu?

Ta je opravdu velmi pestrá a každý den je úplně jiný. Proto popíšu, jak to vypadalo dneska. Zhruba v půl deváté vyrážíme s Valentynem do terénu. Jarda zůstává v kanceláři, počká tu do konce konzultačních hodin, taky se musí věnovat administrativě. Potom má schůzku s jedním klientem na ÚP, kterému zajišťuje doprovod. Já s Valentynem si dnes bereme služební auto, chceme se zajet podívat na vzdálenější místa a dále najít i konkrétní klienty.

Nejdřív jedeme na místo k rožnovské Bečvě. Je zde maličká chatička - spíše přístřešek, ve kterém před lety bydleli naši klienti (muž zemřel a ženu naše služba už dříve podpořila natolik, že nyní bydlí na ubytovně a má i brigádu). Místo je schované, málem jsme minuli přístupovou cestu. Valentyn mě učí všímat si stop a vyhodnocovat, kdy zde někdo šel naposledy a jak velký je zde pohyb. Chata je uzamčená, je patrné, že ji někdo obývá. Zkoušíme nahlas oslovit možného obyvatele a krátce se představujeme. Nikdo neodpovídá. Proto se po prohlídce okolí vracíme k autu. Později se sem vrátíme ještě jednou a budeme si všímat změn.

Jedeme na autobusové nádraží. Ještě včera tu byli tři naši klienti a spali tu i za bílého dne, protože byli opilí. Díky jejich stavu nebylo včera možné nic řešit. Chceme se podívat, jak vypadají dnes a dát jim podporu pro využití DC (sprcha, převlečení se, jídlo) a noclehárny. Máme zkušenost, že když se lidé osloví ve správný čas a dostanou podporu, dokážou pro danou chvíli „seknout s pitím“ a udělat i něco přínosného sami pro sebe (a tím i pro své okolí). Nikdo tu však není, proto chvíli čekáme. Bezvýsledně. Jedeme se podívat za Albert Z. Fibicha na místo, které také často navštěvují. Ani tady nikdo není.

Dále se jdeme podívat do nedalekého vybydleného objektu, ve kterém začal někdo přespávat. Vybitým oknem si mezi hromadou odpadků všimneme spacáku, ve kterém zřejmě někdo je. Jdeme dovnitř a hlasitě spolu mluvíme, aby o nás dotyčný věděl předem. Všímáme si detailů a osobních věcí, které mu zřejmě patří. V tomto případě je to sportovní kolo a opřený batoh. V budoucnu nám můžou tyto věci pomoci tohoto člověka ve městě poznat. Zastavujeme se kus od něj, má schovaný obličej. Pozdravíme jej a oslovíme. Představíme sebe a velmi stručně naši službu, snažíme se volit vhodný tón, abychom jej příliš nevylekali. Nabídneme možnost nás navštívit, dále sdělíme, že se tu občas zastavíme. Potom se rozloučíme a odcházíme. Přestože během rozhovoru člověk předstíral spánek, zdálky oknem sledujeme, že se hýbe, byl tedy vzhůru a slyšel nás. Chápeme, že pro tohoto člověka jsme zatím cizí. Ale víme o něm, místo budeme při našich obchůzkách sledovat a při nejbližší příležitosti se zase pokusíme o kontakt.

Poté projedeme náměstí a vlakové nádraží a nikde nikoho nepotkáme. Vracíme se na autobusové nádraží a potkáváme naši klientku. Valentyn se s ní dává do řeči a já si všímám dalšího člověka, který jde do Penny vrátit láhve od piva. Při pozdravu mi dává najevo zájem a tak probíhá kontaktní rozhovor. Jde o klienta, kterému se před rokem podařilo zprostředkovat bydlení na ubytovně. Přesto s námi zůstává v příležitostném kontaktu, má silnou závislost na alkoholu a díky tomu je jeho bydlení velmi nejisté. Dnes spolu mluvíme hlavně o práci.

S kolegou pak jedeme na další místo. Po cestě vidíme na autobusové zastávce jednoho ze tří námi hledaných klientů. Jdeme za ním a oslovujeme jej. Je „po draku“, stále ještě pod vlivem alkoholu, ale je schopen přemýšlet i vést rozhovor.

Dříve jsme s ním řešili protialkoholovou léčbu, dává mi najevo, že toto nyní není schopen řešit. Proto se zaměřujeme na současnou situaci a snažíme se jej podpořit pro využití DC i noclehárny. Je prochladlý i špinavý a díky tomu je to pro něj zajímavé. Přizná se však, že nyní nedokáže přestat pít. Proto mluvíme o tom, čemu se dneska může věnovat, aby už nepil. Pokud to dokáže, má zítra ráno šanci splnit toleranci alkoholu do 0,8 promile na DC. Dále nám podává důležité informace k jeho finanční situaci. Potom se s ním rozloučíme.

Během dne stihneme zajet ještě na další dvě místa. Potom se vracíme do kanceláře, kde děláme zápisy a i s vedoucím společně reflektujeme den.

Naše služba je specifická v tom, že veškeré záležitosti s klienty řešíme situačně, v pracovním týmu proto máme velmi vyrovnané pozice. Hlavním nástrojem služby je rozhovor a to, co klientům v prvé řadě nabízíme, je lidský kontakt. Velmi důležitá je osobnost nás pracovníků, naše znalosti, zkušenosti a přístup k těmto lidem.

Stejně jako já, i moji kolegové pod mým dohledem vedou jednání se zájemci, uzavírají smlouvy a poskytují veškeré služby. Moje úloha sociální pracovnice spočívá navíc v tom, že odpovídám za metodické věci a kvalitu služby a za naplňování standardů kvality. Společně s vedoucím se pak věnujeme i vytváření vhodných podmínek pro práci a potřebné podpory pro kolegy.

Co říci na závěr? Jednak, že mě má práce opravdu baví. Mám při ní možnost být v kontaktu s různými lidmi a poznávat život úplně z jiné stránky. Přestože realita života některých klientů je velmi brutální a často pociťuji bezmoc tváří v tvář alkoholové závislosti některých, je pro mě obohacující vnitřní svoboda, která s touto prací souvisí. Nejde jen o práci v terénu, ale i při samotném jednání s klienty je v naší službě klíčová autenticita. Naši klienti mají většinou silně vyvinutou intuici a čím víc jsme upřímní a opravdoví, tím více jsme pro ně věrohodní. Kromě toho je pro mě cenné, že si díky této práci víc uvědomuju hodnotu všeho kolem mě stejně jako toho, co sama v životě mám.

Kateřina Pekárková