Domácí zdravotní a paliativní péče

Posláním Domácí zdravotní a paliativní péče je zajistit odbornou zdravotní péči v přirozeném prostředí pacienta. Tato služba usiluje o to, aby nemocný člověk prožil období nemoci, příp. umírání v důstojném a vlídném prostředí, ve společnosti své rodiny.
Zdravotní a paliativní péče je poskytována pětičlenným týmem zdravotních sester v domácnosti klientů, u jejich příbuzných, v zařízeních sociálních služeb apod. na území obcí Dolní Bečva, Prostřední Bečva, Horní Bečva, Hutisko - Solanec, Rožnov pod Radhoštěm, Střítež nad Bečvou, Valašská Bystřice, Veselá, Vigantice, Vidče, Zašová, Zubří.

Charita mi dopřává svobodu ducha a nenutí mě konat proti svému svědomí…

Můj život je s Charitou propojen mnoha vlákny. Už moje stařenka byla porodní babka, která pomáhala nejen dětem na svět, ale také pomocí bylinek pomáhala lidem i dobytku od různých neduh a trápení. Ani staříček neměl k pomoci bližnímu daleko, když se ve 2. sv. válce ujal spolu se stařenkou čtyřletého sirotka, kterého vychovali. Moji prarodiče také i přes nelehkou dobu okupačních let vždy našli cestu, jak pomoci potřebným a v neposlední řadě moje maminka, která mě k Charitě, s mírnou dopomocí zděděných vlastností, vlastně přivedla. Pracovala v Charitě ve Valašské Bystřici od jejího vzniku, kdy pár dobrovolníků a filantropů vydupalo ze země, v budově staré školy, malinký rodinný domov pro staré a nemohoucí z naší vsi. Ona sice pracovala v terénu a jezdila po lidech, kteří ještě setrvávali doma, ale měla v domově zázemí a byla součástí týmu. Chodila jsem za ní občas ze školy a byla svědkem toho, co práce s lidmi obnáší, začala jsem pomalu vnímat tu křehkou nuanci, že práce v Charitě není jen povolání. Když jsem viděla, do kolika odlehlých usedlostí naší rozsáhlé dědiny maminka vozí nejen péči a obědy, ale taky vstřícnost, snahu pomoci, dar povzbuzení a hlavně kus sebe samotné, říkala jsem si tenkrát, jaké by to bylo přivézt lidem s sebou třeba léky, nebo injekci od bolesti? Myšlenka zůstala v paměti a ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že za pár let bude všechno jinak. Mezi tím roky utíkaly a já jsem protáhla tu pomyslnou „červenou nitku pomoci“, která se line naším rodem po přeslici a dokončila zdravotnickou školu. Věděla jsem po všech absolvovaných praxích jediné: nemocnice by byla má duchovní smrt. A tehdy přišla nabídka nastoupit do Charity. V té době už do Domova pokojného stáří ve Valašské Bystřici, kde to, paradoxně, před lety všechno vlastně začalo. Náhoda, nebo vyšší vedení?…

Léta utíkají a i Charity se dotkly mnohé strukturální změny, zbourala se některá zkostnatělá paradigmata a moderní doba s sebou přinesla appel na zkvalitňování péče a s tím souvisel i vznik nových služeb, aby se naplnily potřeby lidí. V roce 2011 se vlivem legislativních změn od sebe odtrhly pečovatelská a ošetřovatelská služba, které pospolu fungovaly skoro 20let a vznikla nově Domácí zdravotní péče, která se v roce 2015 rozšířila o péči paliativní. S přibývajícími pacienty rostl i rozsah odborných výkonů a s tím souvisela i potřeba rozšíření týmu. Dostala jsem šanci!!! Podařilo se!!! Mé dávné přání ožilo…               

Letos to bude 7 let, co na svých dobrodružných cestách vozím s sebou k lidem do jejich domovů nejen jisté zdravotnické ruce, které umí píchnout injekci od bolesti, převázat bércový vřed, odebrat krev, připojit výživu, či jen rozcvičit ztuhlé klouby, ale především mám vždy ve své pracovní brašně pochopení, laskavé slovo pro rozbolavělé stáří a hlavně kus sebe, tak jako moje mamča…Díky tomu vzniká spousta krásných momentů, ke kterým se ráda vracím a mnohdy se zkušenosti z těchto chvil stávají odrazovým můstkem pro další práci, která se přetransformovala v poslání a z poslání se pomalu rodí srdeční záležitost. Pochopila jsem, že občas se lidé pro svou práci prostě narodí a nelze před tím jakkoliv utéct. Najde si vás to samo. Já jsem, i přes pár životních kotrmelců, tu pomyslnou „hřivnu“ nakonec proměnila také a s pokorou ji přijala. Velký dík patří nejen mým předkům za jejich dědictví v podobě červené nitky, ale také Charitě, která mi pořád dopřává, pro můj život v pomoci druhému, to nejdůležitější - svobodu ducha a nenutí mě konat proti svému svědomí…

Michaela Zuzaňáková, vedoucí DZPP